,David Možný: Rahova, Galerie G99, Brno, od 22. 10. do 23. 11. 2008
David Možný je umělec, který se pohybuje na poli videoartu a nových médií.
Jeho tvorba se vyznačuje precizním citem pro formální zpracování a užití digitálních médií. Účastnil se mnoha mezinárodních festivalů videoumění. Na festivalu Beat film v Hamburku v roce 2005 získal hlavní cenu poroty. Jeho videoklip Virtual Soul Waste byl zařazen – dnes již nejprestižnější – britskou produkční a uměleckou skupinou OneThatZero, do kolekce světových děl digitálních filmů za rok 2005. Poslední autorův projekt Rahova rozvíjí téma architektury a urbanismu a je strukturovaným kritickým dokumentem současnosti. Pomocí simulované 3D reality jsou jeho videa temnou, až vizionářsky zpodobněnou výpovědí o naší civilizaci.
„I think we are living in limbo. We are not living in the past, we are not living in the future; we areliving in between.“ Takto Steve McQueen charakterizuje „limbo“, které je většinou překládáno jako předpeklí – v klasické teologické terminologii prostor, kam přijdou duše těch, kteří jsou sice bez hříchu, ale neměli šanci být pokřtěni. Jde tedy o jiný výraz pro vydělení, separaci. A jedním z možných názvů videa Rahova by bylo právě limbo. Autor se zabývá tématem utopií a heterotopií (Michel Foucault ), tady tématem prostoru vyděleného mimo strukturu běžného organismu města nebo jeho provozu.
„Kdy jste přestal věřit ve smysl ?“
„ Za okamžik rozchodu považuji den, kdy Levi Strauss a Lacan – jeden ve vztahu k společnosti a jeden ve vztahu k podvědomí – ukázali, že ,smysl‘ je pravděpodobně jen jakýsi povrchový efekt, jakési zrcadlení, pěna, a že tím, co námi hluboce prochází, co tu bylo před námi, co nás udržuje v čase a prostoru, je systém.“
z rozhovoru s M. Foucaultem
Rahova je velké sídliště na okraji Bukurešti. Toto sídliště je fascinující při pohledu ze satelitních snímků. Autor následně toto místo prozkoumal zblízka a zjistil, že je to tam velmi… reálné. Reálné a velké. Samozřejmě si mohl vybrat Jižní město v Praze nebo něco podobného, ale v tomhle urbanistickém celku je vše znásobenější, zřetelnější. Zde je rozpad architektonických struktur patrnější, jako by to bylo víc nahlas. Navíc název sídliště nic neznamená. David Možný používá stejnou strategií, kterou uplatňoval již v dřívějších videích. Vybírá si nějaké prostředí: v minulosti to bylo například prostředí obchodního domu
nebo prostředí obývacích pokojů, tak jak je reprodukováno v časopisech o bydlení. Prostředí, které si vybírá, se snaží udržet vizuální koherenci celého filmu. Znamená to, že do celku nemíchá jiné prvky, ale používá pouze prvky z určitého daného prostředí. Udržuje tím vizualitu pohromadě. Podobným způsobem pracují designéři.
Video je založeno na reálných snímcích, fotografiích takového typu, které ilustrují to, co říká o fotografii Baudrillard v dokonalém zločinu: „Každý fotografovaný objekt je stopou
zanechanou po zmizení všeho ostatního“ – tj. po zmizení všech aspektů a komentářů, jako je osobní, sociální, kulturní kontext toho, co je v danou chvíli v hledáčku objektivu. Pokud se
tato tenká blána „zmrazeného času“ prolomí tím, že se k ní opět nalepí čas (manipulací v počítači), tyto pohyblivé obrazy se vydají novým směrem. Začnou modelovat realitu své vlastní fikce, realitu čekárny či předpeklí. Autor si hraje s myšlenkou, že peripetie prostoru čekárny jsou natolik nestálé, že se na ně nemůžeme spolehnout.
artalkweb.wordpress.com 