V Brněnském Deníku vyšel 19. 11. 2008 fejeton Pavla Tomeše, který s nadsázkou hodnotí úroveň výstavy 100 000 let sexu. Tomešovi se podařilo vystihnout, jakou úroveň bohužel často mívají výstavy Muzea města Brna, přestože si muzeum vybírá atraktivní témata.
Název výstavy 100 000 let sexu podsouvá člověku natolik intenzivní pocit, že něco zameškal, že se na ni dříve nebo později prostě vypraví.
Takže když se v neděli po obědě moje žena zeptala, co budeme dělat, ukázal jsem dramaticky směrem k brněnskému hradu Špilberk, který výstavu v těchto dnech hostí. Žena vesele zavýskla a už jsme se spolu s celým Brnem sápali na kopec. Humor nás ale rychle přešel hned u pokladny, kde jsme oplátkou za sto tisíc let sexu museli odevzdat sto padesát korun na osobu.
„Jdete na sex? Tak to si ten kabát ani nesundávejte, je tam docela chladno,“ poučuje nás vzápětí šatnářka. A skutečně. Z výstavy nám brzy začíná jít mráz po zádech. Člověk by řekl, že udělat nudnou výstavu o sexu snad ani nejde. Brzy ale zjišťujeme, že autorům této slavné expozice se to skutečně podařilo.
Prodíráme se davem lidí, kteří se na 100 000 let sexu nechali nachytat stejně blbě jako my, a zpočátku to vypadá, že i její prohlídka bude trvat přibližně stejně dlouho. Bloudíme mezi bez ladu a skladu vystavenými falickými symboly a sekundárními pohlavními znaky, až konečně vybojujeme místo před pravěkým hrobem, v kterém se na jedné obzvlášť svůdné kostře našlo vůbec první erotické prádélko. Oceňuji fantazii archeologů, ale podle mě jde spíše o vůbec první rohožku na boty. Chápu, že archeologické hledisko při tvorbě výstavy převládlo, ale nemůžu se zbavit pocitu, že nalákat lidi na 100 000 let sexu a ukázat jim jen samé vykopávky a ani jednu hezkou holku, je tak trochu podraz.
Výstavě navíc chybí to, co by u sexu chybět rozhodně nemělo. A to sice jakýkoli nápad. Jednotlivé instantní a bezduché expozice jsou totiž inspirující zhruba stejně jako hromada cihel. Doprovodné texty upoutají asi jako návod k použití mikrovlnky a jejich sdělení by se dalo shrnout zhruba do věty: Lidé intenzivně souložili v každé historické epoše, a nepolevili dokonce ani ve středověku, kdy církev zakázala dělat to zezadu. Proboha, pokud by byl sex vzrušující jako tato výstava, lidstvo by už dávno vymřelo.
„Hele, mámo, to je pozadí, co?“ snaží se žoviálně odlehčit tísnivou atmosféru jeden z návštěvníků a poplácává po zadku prsatou plastiku. Máma se ale moc nesměje, jednak ji výstava zjevně taky moc neuchvátila a jednak se táta právě mazlí s hermafroditem.„Dál už jsou taky jen samý piňďoury,“ vrací se moje žena z předsunutého průzkumu. Bohužel má pravdu.
Konečně se prodereme staletími rozkoše až k předčasnému vyvrcholení výstavy v 19. století. Stojíme před roztomilou nekrofilní vitrínkou se syfilitickou lebkou. Nemůžeme se ubránit dokonale vykastrovanému dojmu, zvlášť když zjišťujeme, že dvacáté století na výstavě skutečně úplně chybí. Udělat výstavu o 100 000 letech sexu bez století sexuální revoluce je asi jako udělat výstavu o letech do vesmíru, která končí v roce 1940.
To si nakonec asi uvědomili i autoři výstavy, a tento dluh proto splácí alespoň závěrečná infantilní výchovná výstavka o AIDS, zřejmě narychlo zapůjčená z nějakého biskupského gymnázia. Její poselství ještě hlasitě doplňuje televizní obrazovka s klipem Lucie Bílé Láska je láska.
„To je jako všechno?“ nemůžeme uvěřit. Jedna ze strážkyň muzejních tajemství nám rychle odpovídá. „Ano, ano, ajcem to končí,“ říká.
Vyměním si se svojí ženou pohled a rychle se mlčky domlouváme na odvetné akci. Vážení autoři výstavy, jestli tohle má být 100 000 let sexu, tak ho teď na protest týden odmítáme mít!
Pavel Tomeš
Autor se problematikou sexu aktivně zabývá 15 let
artalkweb.wordpress.com 