Zbytky paní Veroniky

V časopise Respekt č. 48 (24. 11. 2008 ) vyšel článek Jana H. Vitvara hodnotící výstavu Veroniky Bromové v GHMP. Vitvar se přidává k hlasům, které nastavují aktuální tvorbě české umělkyně negativní zrcadlo.

Retrospektiva výtvarnice Bromové přišla v hodně nešťastnou chvíli

Ocitla se ve špatný čas na špatném místě. Na výstavních prostorech Domu U Kamenného zvonu, do kterého Galerie hl. města Prahy umisťuje retrospektivy klasiků minulého století (Medková, Štyrský, Procházka, Kučerová), by si vylámal zuby nejeden současný autor. Místnosti středověkého paláce jsou reprezentativní, studené, hodí se pro toho, kdo má kariéru dávno za sebou – nebo je zrovna na vrcholu sil a má v sobě tolik energie, že se v tomto svazujícím prostředí dokáže prosadit, tak jako autoři zvaní sem na pravidelná bienále mladého umění. Jenže Veronika Bromová (1966) tuto energii momentálně nemá. Jedna z nejvýraznějších postav výtvarné scény 90. let už se téměř dekádu hledá, přešlapuje na místě, moc neví, kudy dál. A právě v tuto nešťastnou chvíli jí uspořádala kurátorka Olga Malá velkou výstavu nazvanou Království.

Co chceme mít zahalené

Tehdy to bylo zjevení. V polovině 90. let se Veronika Bromová rozhodla promlouvat v galeriích jazykem, na jaký tu publikum nebylo zvyklé. Svlékla se před fotoaparátem, aby své tělo všelijak deformovala, pokrucovala, aby odhalovala a zvýrazňovala to, co ostatní touží mít zahalené nebo mnohem hezčí, než to vypadá. V cyklu Pohledy vystavila hodně odvážný autoportrét s roztaženýma nohama, v němž své intimní partie kolážovitě propojila s průřezem vaginou z anatomického atlasu. V souboru ZemZOO se zase spoutala lepicí páskou tak důkladně, až se z ní stal tvor připomínající neforemnou larvu. Používat tělo jako nástroj vlastní sebereflexe je odvážný krok, zvlášť v českém kontextu, tehdy to zde bylo novum. Bromové vyšel: nebyly to práce dělané na efekt, dostala se s nimi pod vlastní kůži, kritika si toho dobře všimla a v roce 1999 byla dokonce autorka vybrána, aby svými pracemi Česko reprezentovala na benátském bienále. Pak si „od sebe“ dala chvíli pauzu a v Galerii Václava Špály na přelomu tisíciletí vystavila snímky z různých měst, pohledy na banální zákoutí zahlcených aglomerací. Všechny tyto práce visí v úvodu nynější expozice a návštěvník je plný očekávání, jakým směrem se Bromová vydala po roce 2000, odkdy vystavuje jen sporadicky. Prozradila toho na sebe už dost, nechala se okukovat v celé své nahotě, nechala lidi nahlédnout doslova do sebe. Co tedy dalšího o sobě může říct? Udělala krok stranou a snaží se přes sebe vyprávět o nás. Fotí se v krajině, jak idylické (vinohrad), tak poničené (velkolom). Má při tom hystericky otevřená ústa a vytřeštěné oči, jako by za ostatní křičela zprávu o chaotickém světě, ve kterém mnohý ztrácí přehled o tom, jaké místo mu v něm vlastně náleží. S velkou pravděpodobností to platí i pro samotnou Bromovou, což je vidět právě na nové sérii Království, jež dala celé retrospektivě jméno.

Bezradná královna

Oblečená v červených šatech dovádí v lese, aby je na následujících snímcích svlékla a předváděla se ve vyzývavých pózách. Některé pozice jsou vulgární, jiné méně, Bromová přitom naznačuje, že ona je tu vládkyní nad situací, ona rozhoduje o tom, co komu dovolí (třeba vůbec nic), což symbolizuje její korunka nasazená na hlavě, kterou si sama uděluje majestátní titul Královna lesa. Je to docela kontrast ke starší práci, ve které se vyfotila v podobě živého klečícího podstavce pod skleněnou stolní deskou: tady bylo poselství spíš v submisivní rovině, žena se tu jevila jako poddajný předmět k uspokojení fyzické touhy. Stala se tedy teď z Bromové bojovnice? Právě že ne. V dalších fotografiích se jako Paní Veronika snímá s něžným květem za uchem, usmívá se před tokem Vltavy, fotí rozkvetlé keře na Vinohradech, noří se do sentimentální nálady, kterou korunuje svým portrétem s blonďatou parukou na parkovišti u mořské pláže, rozpačitou prázdninovou momentkou s rezignovaným názvem Zbytky Afrodity. Tohle už není ta Veronika Bromová, jakou ji známe. Žena, která dokázala fotkami kousat, škrábat, drásat naši představivost, naše vnímání genderových a vztahových stereotypů. Pořád stojí v centru díla, stále je to její tvář, tělo, pohyby, na čem je založená autorčina výpověď. Jenže najednou to nefunguje. Dříve se o sdělení rvala do roztrhání těla, teď jí stačí proběhnout se po zahradě s jablkem v ruce nebo špulit ústa v lascivních šatech a udělat pár grimas. Výsledný dojem je hodně rozpačitý: tohle je bezradná umělkyně s rozjitřenými city, o jejichž podstatě si ze snímků nemůžeme udělat žádnou konkrétní představu. Proč je před námi neodhalí, proč neodkryje karty a neukáže, o co tady přesně jde: tak, jak to vždycky uměla nejlíp? Nejistota překrytá pózou, to je v umění dost fatální kombinace. Zmíněný portrét Zbytky Afrodity visí na konci retrospektivy. Po té cestě výstavními sály se tak nabízí otázka, která se při vědomí autorčina talentu neříká snadno: Nejsou tohle spíš zbytky paní Veroniky?

Jan H. Vitvar