TZ: Jan Zoričák

Jan Zoričák (Yan Zoritchak): Sklo, MMB: Špilberk – východní křídlo, 5. 3. – 19. 4. 2009

zoritchak_001

Další z výstav pravidelného cyklu prezentací českého autorského skla představuje průřez dílem jednoho z největších žijících československých sklářských umělců. Rodem Slovák, absolvent UMPRUM v Praze, žije a tvoří ve Francii a Švýcarsku. Věnuje se především technice taveného a broušeného skla.

Ján Zoričák patří k největším osobnostem současného evropského ateliérového skla. Narodil se 13. listopadu 1944 ve slovenském Ždiaru v lůně Vysokých Tater. Tajemství skla objevoval v Čechách, nejprve ve sklárnách v Železném Brodě, pak v ateliéru prof. Stanislava Libenského na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Již jako student dostal jednu z mezinárodních cen na světové výstavě Expo v Montrealu v roce 1967 za sklo vystavené v československém pavilonu. V roce 1970 se přestěhoval do Francie, domoviny své první ženy Catherine, výtvarnice, kterou potkal v Praze. Ateliérové sklo čili sochařství s použitím skla tehdy ve Francii nemělo ani sběratele, ani obchodníky.
Zlom v Zoričákově kariéře přinesla putovní výstava pořádaná proslulým americkým Muzeem skla v Corningu na přelomu 70. a 80. let, která dorazila i do Francie a kde Zoričák figuroval jako jediný francouzský sklářský výtvarník. Začal být o něj obrovský zájem. Francouzské ministerstvo kultury ho angažovalo k vybudování zázemí pro novou sklářskou tvorbu. Zoričák dal ve Francii podnět ke zrodu prvního muzea skla a výtvarného centra v Sars Poteries i prvního sklářského sympozia. Za přínos pro francouzskou kulturu byl v roce 1987 jmenován Rytířem Řádu umění a literatury. Zoričák také pomáhal univerzitám v Kanadě, kde organizoval sklářské kurzy.
V současné době připravil velkou putovní výstavu na Moravě a na Slovensku, kterou organizuje přední znalec českého skla Jiří Bohdálek. Od 9. října do 22. listopadu 2008 byla k vidění v Domě umění Jihomoravského muzea ve Znojmě, v Muzeu města Brna na Špilberku je od 4. března do 19. dubna 2009. Následovat budou od 3. září do 1. listopadu 2009 Oravská galéria Dolný Kubín a na přelomu let 2009 – 2010 Šarišská galéria v Prešově.

Peter Kováč
Ján Zoričák je jedním z největších žijících československých sklářských umělců. Proč československých, když Zoričák je Slovák? Protože Československo mělo společnou kulturní politiku a společné školství, včetně uměleckého, a to zdarma. Zoričák byl přijat na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou do Železného Brodu, odtud přešel plynule na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru docenta Plátka a zakončil ji u profesora Stanislava Libenského.
Podmínky a záměry sklářské práce po druhé světové válce a tvorba kulturní politiky byla výrazně jiná, než v minulosti. V 19. století se totiž začalo sklářství štěpit do dvou větví. Vedle tradičního umělecky náročného řemesla se začal prudce rozvíjet průmysl, usilující vyrábět pomocí strojů série levného užitkového skla. Ale sklářství se pro svou výrobní specifičnost snad nejdéle ze všech průmyslových odvětví vzpouzelo mechanizaci a dodnes se daří automatizovaně vyrábět jen některé druhy výrobků. Řemeslo si zde stále udržuje význam dílčího, avšak nepostradatelného protihráče. Oba tyto typy sklářské výroby se v průběhu 20. století staly předmětem výtvarné práce, to znamená návrhářské tvorby sklářských výtvarníků, kteří se postupně začali uplatňovat jako specializovaná výtvarnická větev. Po druhé světové válce sochař a sklář Jan Černý znovu objevil pro sklářský svět tavenou skleněnou plastiku.
Tento fakt vedl asi na rozmezí 50. a 60. let k vývojovému skoku. Výroba nestačila realizovat příval a nástup nových výtvarných řešení. Katalyzátorem vývoje se staly i velké domácí a zahraniční výstavy, neboť urychlovaly zrod nových výtvarných myšlenek i vzájemnou výměnu zkušeností. Přípravy těchto výstav stmelovaly výtvarníky, zejména ty nejlepší z nich. Ti sledovali společný a v mnohém nadosobní cíl – prosadit české a slovenské sklářské umění do světového povědomí jako názorově vyhraněný tvůrčí proud československých mezinárodních úspěchů. Milánské Trienále 1957 a 1960, Světová výstava v Bruselu 1958, a snad největší výstava našeho skla vůbec – v Moskvě 1959 a další výstavy na počátku 60. let vynesly české a slovenské sklo opět na vedoucí místo mezi sklářsky vyspělými zeměmi. Na těchto výstavách, například Expo 58 v Bruselu, se objevily první zcela netradiční výboje českého a slovenského skla do oblasti monumentální tvorby. Tyto práce otevřely sklu nové pole společenského uplatnění zejména ve spolupráci s architekty. Monumentální sklářská tvorba vyrostla během několika let do tvůrčího odvětví s početným autorským zázemím. Zde bych chtěl upozornit na Zoričákův mimořádný úspěch, kdy jako student zvítězil se svým návrhem na skleněnou kolekci, mimo jiné vázu s optickým řezaným dekorem a další, pro EXPO v Montrealu v roce 1967.
Snad každá ze sklářských technik, kterou se sklo ztvárňuje, je sto vydat ze sebe v rukou sklářského umělce daleko víc než dosud. Zejména lze stupňovat její výrazovou sdělnost. Sklo se tak stalo v rukou sklářského umělce médiem schopným vyjadřovat pocity dnešního člověka. V současné době je snad nejplodnější větví autorské unikátní tvorby tavené a broušené sklo. Autor se v těchto dílech vciťuje do odlišné substance skla, tentokrát do jeho krystalické podoby po zchladnutí. Využívá zejména světelných, optických kvalit skloviny, její schopnosti lámat nebo čočkovitě soustřeďovat svazky světelných paprsků. Autoři brousí své objekty do elementárních jednoduchých tvarů, kterým dává výrazná optika až magickou kouzelnost. To vše brilantně umí Ján Zoričák.
Závěrem bych chtěl zdůraznit, že umění otvírá cestu k člověku, spojuje rozdělené, sjednává dorozumění a vytváří vzájemnost. Jeden z velkých cílů moderního umění je spojení snů a skutečnosti.

Jiří Bohdálek