TZ: Michal Cimala

Michal Cimala: Všechny moje mikiny / NoD / Praha / 11. 10. – 8. 11. 2009

Michal Cimala (1975) je autor úzce spjatý s ateliery v bývalém objektu vysočanské trafostanice, známé nyní jako Trafačka. Je absolventem atelieru Kov a šperk u V.K.Nováka. Od roku 2006 je asistentem na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru sochařství, který vede J. Róna.

Aktuální výstava je výběrem z jeho různorodých prací za poslední dva roky. Vyjímkou je komix pojmenovaný Digikrchov z roku 2001 a malba na zdi, která je interpretací jeho starší kresby.

Jde o zatím, co do rozsahu největší autorovu výstavu, kde je i přes velkou odlišnost médií, se kterými pracuje, dobře čitelný jeho rukopis.

Koncepčně je výstava uspořádaná tak, aby se divák nenudil. Cimala je vizuální dobrodruh, a tak můžeme vidět najednou jeho objekty – hudební nástroje, stříkané obrazy, ale také netradičně zrecyklované mobilní telefony.

V první místnosti je umístěna velkoformátová malba s tématem divoké párty, která by se mohla odehrávat klidně o dvě patra níže v klubu Roxy. Jde o psychydelický rej tanečníků navázaných prostřednictvím kabelů přímo na mixážní pult, který obsluhuje centrálně umístěná djka. V obraze se mísí realita s fantaskními postavami v prudké barevnosti.

Další obrazy jsou přímo inspirovány nooteboky. Mají nestandartní formát, který odkazuje na architektonické rýsování v axonometrii. Pozoruhodná je transformace počítače do digitálního hrobu, ze kterého si můžete pomocí ovladače vyvolat postrádanou osobu přímo na obrazovku monitoru. Tento obraz doplňuje vedle zavěšený komix, který osvětluje, jak by to mohlo na dušičky někdy chodit.

V další místnosti je na dlouhé stěně zavěšeno několik obrazů, jejichž řada je přerušena malbou přímo na stěnu. Malba je interpretací jedné kresby z roku 2000. Jde o zvláštní konstrukci prvků, dohromady čitelnou jako hlavu robota s mikroportem a sluchátky. Celek je doplněn nápisem „Achtung Abhorgefahr“(„Pozor odposlech“) a je věnován všem paranoikům. Na tuto nástěnnou malbu navazuje triptich, pod názvem Město sledované kamerami -1984. Nad obrazem je doplňující úryvek textu s tématem sledování veřejného prostoru.

Nepřehlédnutelné jsou zde Cimalovy objekty, z nichž některé jsou přímo experimentální hudební nástroje. Vystaveny jsou tři. Nejpozoruhodnější je horizontální nástroj Salamandr, jehož abstraktní křivky podtrhuje černo-žlutá barevnost. Jde o dvoustrunnou elektronickou variaci na domorodý nástroj berimbao původem z Brazílie. Původní inspirace je však silně konfrontována s historií abstraktního sochařství. Výsledkem tohoto střetu je funkční novotvar z průmyslově používaného materiálu. Na tyto objekty navazují dva obrazy s nerealizovanými projekty nástrojů.

V poslední místnosti je umístěný třímetrový podlouhlý formát s industriální tématikou stavby. Nad konstrukcemi připravenými na lití betonu se vznáší na hácích jeřábů mj. stavební buňka. Břemena, která máme zažitá jako visící, zde letí vzhůru a vytvářejí zvláštní surreálnou atmosféru. Tento obraz byl skicou k velkoformátové malbě vystavené v pražské Trafačče na výstavě Věříme v krizi.

Na stěně vedle je asi nejvtipnější dílo výstavy. Jde o panel s deseti předměty na první pohled připomínající kladiva. Při bližším prozkoumání však zjistíme, že jde o zrecyklované mobilní telefony. Ty jsou připevněny na topůrka od kladiv a seker. Tato paralela sahá až do hluboké minulosti lidstva, přes sekeromlaty, až k pěstnímu klínu.

Objekt je doplněn fotografií s prostřeleným mobilním telefonem.Teď už jen dojít pro vrut a topůrko a máte návod, jak si můžete repliku díla vyrobit sami doma na koleně.

Posledním vystaveným obrazem je plátno pošité mikinami autora doplněné o mnoho zipů. Krom toho, že vypadá jako obraz, lze jej používat na imitování skratchování, právě na různé zipy. Každý z nich má totiž jiný zvuk.

Obraz Všechny moje mikiny, podle nějž je výstava pojmenovaná, uzavírá výstavu.