TZ: Piepenhagenovi

Piepenhagenovi / NG: kláštěer sv. Jiří / Praha / 5. 11. 2009 – 30. 4. 2010

Krajinářské dílo Augusta Bedřicha Piepenhagena a jeho dcer, Charlotty a Louisy, vznikalo – podobně jako u mnohem známější rodiny Mánesů – v době romantismu, v jeho různých etapách. Život této malířské rodiny ve dvou generacích obsáhl celé 19. století, August Bedřich se narodil 1791, dcera Charlotta zemřela 1902. Těžiště významu spočívá

ve výjimečně početném a malířsky atraktivním díle Augusta Bedřicha, jeho dcery už spíše jen pokračovaly v otcově odkazu.

August Bedřich Piepenhagen se narodil 2. srpna 1791 v Soldinu u Frankfurtu

nad Odrou. U svého otce se vyučil knoflíkářskému řemeslu a odešel do Švýcar na zkušenou. V Curychu krátce studoval u krajináře Johanna Heinrich Wuesta, silně byl ovlivněn idylismem Salomona Gessnera. V roce 1811 přišel do Prahy, kde se trvale usadil jako tovaryš prýmkaře a knoflíkáře Jana Rissbittera. Po jeho smrti se roku 1815 oženil s vdovou a převzal zavedenou dílnu v domě U Železných dveří na Starém Městě. V rozmezí let 1816-1825

se mu narodily čtyři dcery, z nich Charlotta a Louisa se staly malířkami. Vedle prýmkařského a knoflíkářského řemesla se Piepenhagen od dvacátých let soustavně věnoval malbě krajin. Slovy „umění jde za chlebem, avšak nalézá jej v řemesle“ vysvětloval souběžnou činnost malířskou a knoflíkářskou. V letech 1851, 1853 až 1854 a 1866 cestoval ve společnosti svých dcer Charlotty a Louisy po Německu, Francii a Belgii. Roku 1849 se stal členem Jednoty umělců výtvorných. Na Piepenhagenově letním sídle na Jenerálce u Divoké Šárky často pobýval Josef Navrátil s rodinou, v roce 1865 ho navštívil také rakouský romanopisec

a krajinář Adalbert Stifter. Všechny spojoval dobový romantický názor a vzájemný obdiv, Piepenhagena s Navrátilem nadto celoživotní přátelský vztah, se Stifterem pak zajímavá korespondence a Stifterův nesmírný obdiv k Piepenhagenovu dílu. Pro neskutečné, tajemné

a v mlze zahalené přírodní motivy Piepenhagen hledal vzory ponejvíce v holandském náladovém krajinářství 17. století, u Jacoba van Ruisdael a Aerta van der Neer, ale také

u pražského malíře Františka Xavera Procházky. Od třicátých let obrazy datoval jen výjimečně a plnou signaturu už dříve změnil na ligaturou psané AP. V této době si vypracovával také svůj malířský styl. Neustále obměňoval pohledy na horská údolí s jezery a řekami, na hradní zříceniny na skalách, vodní hladiny se zrcadlením úplňku, lesní cesty ozářené měsíčními nebo slunečními paprsky, ale také na zasněžené krajiny. Brzy se na jeho obrazech přestala objevovat početnější stafáž, většinou jen osamělý poutník oživuje denní i noční scenerii. Ve svých romantických kompozicích převážně komorních rozměrů, vytvořených chvějivou barevností, vyjádřil svůj osobní únik do snění a k přírodě, ale zároveň reflektoval i požadavky svých zákazníků. Intimní poloha snivého romantismu získala Piepenhagenovi všestrannou oblibu v Praze, Vídni, Linci, Mnichově i Berlíně, kde nejen vystavoval, ale kam posílal vzorníky svých krajin v miniaturním provedení. Podle výběru zákazníka pak označenou studii zpracoval na požadovaný formát. Tyto vzorníky, obsahující drobné variace přírodních motivů o rozměrech pohybujících se mezi třemi až dvaceti centimetry, jsou Piepenhagenovou specialitou. Maloval je v ateliéru, podle vzpomínek dcery Charlotty se přitom inspiroval chomáčky mechu, a přece o nich Adalbert Stifter v roce 1859 napsal, že obsahují „plnost přírodní barvy“. V závěru tvorby snaha o zásadní barevné scelení vedla Piepenhagena k redukci na černou a bílou a k technice asfaltem, kdy krajinu vytvářel krajní barevnou zkratkou, jediným temně hnědým tónem, v němž světla modeloval obráceným štětcem. Zemřel 27. září 1868 na Jenerálce u Prahy.

Nadšené hodnocení Piepenhagenových krajin zněla už za malířova života, a to z pera i tak známých osobností jako byl Adalbert Stifter nebo Jan Neruda. Dnes se na Piepenhagenovo dílo díváme přece jenom odlišně. Přes všechnu kvalitu malířského podání

a motivický půvab byla po polovině století, zejména pak v šedesátých letech, Piepenhagenova stále ještě zásadně komponovaná a v ateliéru s bravurní rutinou malovaná krajina anachronismem, ustrnutím ve vývoji a snad jen závěrečné období malby asfaltem naznačovalo další možnosti.

Piepenhagen zřejmě neměl ambice snažit se o nové pohledy, sledovat současné trendy, neměl chuť zásadním způsobem měnit svůj zavedený způsob malby, která se dobře prodávala, měla své publikum a kladný ohlas u kritiky.

Obdivné hodnocení odborné kritiky vypovídá o názorech a vkusu společnosti šedesátých let v Čechách. Ve stejné době maloval a vystavoval své obrazy například Karel Purkyně, kterého stejní kritici, včetně Jana Nerudy, hodnotili pouze jako „nepovedeného syna slavného otce“ a jeho moderní realistické malbě předcházející dobu vyčítali „nedbalé přídavky“ a „zhrubělou manýru“.

Piepenhagen také cestoval a navštívil i tehdejší krajinářská střediska, Francii a Paříž nebo Mnichov, jako ostatní umělci jeho doby, moderní plenérová malba ho však neoslovila, nedokázal přehodnotit a změnit svůj navyklý malířský styl.

Starší Charlotta Piepenhagenová-Weyrother-Mohr žila v letech 1821–1902

v Praze. Byla pozornou žačkou svého otce Augusta Piepenhagena a důsledně pokračovala v jeho uměleckém názoru. Malovala podobně uspořádané romantické scenerie: pohledy z Alp, na lesní zákoutí, horské stezky a vodopády, většinou za bouřlivého počasí. Koncem století, kdy nastával příval nových uměleckých představ, myšlenek a podnětů, působily její efektně komponované přírodní féerie za dramatické bouře, často motivicky inspirované otcovými vzorníky, jako naprostý přežitek, a přece byly oceňovány a draze kupovány.

Od roku 1838 obesílala výroční výstavy Krasoumné jednoty, jejíž členkou byla v letech 1878-1890, a také vídeňské výstavy. Byla dvakrát provdána, nejprve za Klementa z Weyrotherů, autora spisu Prager Sagen z roku 1863, později za plukovníka Mohra z Ehrenfeldu. V roce 1888 zakoupila v Praze dům, kde žila, malovala a věnovala se svým žákyním. Značný majetek odkázala na zřízení malířské nadace pro krajináře.

Mladší Louisa Piepenhagenová, provdaná Kannengiesser, žila v letech 1825–1893 střídavě v Praze, na Lochotíně u Plzně a ve Vídni. Jako žačka svého otce Augusta Bedřicha Piepenhagena zprvu v jeho intencích malovala lesní krajiny, zachycovala siluety hradů

a zřícenin, často za zimního počasí. Později se vymanila z otcova vlivu, podle zachovaných skicářů s oblibou kreslila a akvarelovala veselé žánrové scény, početnou část jejích prací tvoří pohledy do šlechtických a měšťanských interiérů, výmluvně hovořící o jejím kreslířském talentu. Stejně jako její sestra Charlotta vystavovala pravidelně na výstavách Krasoumné jednoty, jejíž členkou byla v letech 1878–1879. V roce 1881 sama a o dva roky později společně se sestrou Charlottou procestovala Itálii, v té době vznikaly její pohledy na různá italská města a na benátské průplavy.

Charlotta a Louisa své romantické ateliérové krajinářské kompozice, inspirované otcovými vzorníky, vystavovaly ještě v době, když Antonín Chittussi po návratu z Paříže už seznamoval publikum s realistickými krajinami, plnými malířské lehkosti, francouzské elegance a charakteristické vystižením atmosféry konkrétní denní chvíle.

Největší část vystavených prací je ze sbírek Národní galerie v Praze a dalších institucí, ale jak se při přípravě výstavy ukázalo, patří malířská díla Augusta Bedřicha Piepenhagena

i jeho dcer Charlotty a Louisy dodnes k vyhledávaným a oblíbeným sběratelským artiklům,

a proto značný počet jich byl zapůjčen ze soukromých sbírek.

Naděžda Blažíčková-Horová

Reklamy