Neproniknutelní

Letošními finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého, jejichž díla můžete do 10. ledna vidět v holešovickém DOXu, jsou Jiří Skála (konečný vítěz ceny), Petra Herotová, Tomáš Džadoň, Alena Kotzmannová a dvojice Jiří Franta a David Böhm. Výstava jejich prací v ničem nevybočuje ze situace, v jaké se mnohá díla současného umění nacházejí. Jejich společným mottem je neproniknutelnost.

Obranný štít přehnané sofistikovanosti a do sebe uzavřený svět umělce fungují dokonale. Divák je naprosto zmaten a umělci se často daří zaměnit případnou prázdnotu umělecké výpovědi za složitost a záhadnost. Tento jev často pramení buď ze skutečné vyprázdněnosti kreativity autora nebo z jeho uzavření do vlastního světa myšlenek takovým způsobem, že zapomene dodat ke svému dílu jakýkoliv návod pro diváka. Po podstatě, smyslu i sebemenším působení díla se potom člověk musí pracným způsobem pídit. Po hledání záchytných bodů v podobě textů na stěnách galerie a pokusů vydolovat v sobě i uměleckém dílu alespoň náznak jakékoliv emoce se počáteční zmatenost změní v podrážděnost a odchodu do jiného sálu.

Většinou nejde o to, že by dílo opravdu neobsahovalo žádnou myšlenku. Bývá ale často pochopeno až při dohledávání chybějících článků mozaiky. Při hledání na internetu či v doprovodných katalozích, kde se člověku náhodou podaří zachytit rozhovor s umělcem nebo jeho komentář, kde svůj záměr vysvětluje. Pak teprve přijde pochopení a někdy i okouzlení. Cesta k tomuto zážitku však bývá velmi složitá.

Podobný zážitek mi nabídlo dílo finalistky Aleny Kotzmannové na terase DOXu. Je zde umístěna stará nákladní loď, v níž se nachází neforemná budka plná fotografií a pohlednic s pohledem na moře. Samotný zážitek z pobytu v budce není nějak zajímavý vzhledem k její neestetičnosti a stísněnému prostoru. Měla jsem ale to štěstí a během finálového večera Chalupeckého ceny jsem v něm zastihla samotnou autorku vysvětlující svůj záměr. Budka na lodi představuje smutný konec snů o moři a cestování, který se v životě předchozích generací často transformoval do stavby chatky v zahrádkářské kolonii. Víkendové uzavření se do ošklivého světa dřevotřísky je ještě drásavější v konfrontaci s idylickými pohledy a fotkami na stěnách vystřihnutých z obrázkových časopisů či zaslaných známými.

Takto hluboký zážitek už nepřineslo dílo Petry Herotové, která vyhledala svoji jmenovkyni a podnikla sondu do jejího zcela odlišného způsobu života. Uniformní video zachycující rozhovor o životě zasnoubené ekonomky plánující rodinu a vystavené krabice od džusů určené k recyklaci či mapky a schémata denních činností a cest á la Kateřina Šedá spíše navozovaly pocit nudy a prázdnoty.

Finálové dílo vítěze Jiřího Skály tak v určitém smyslu nabízelo opravdu nejupřímnější osobní výpověď ze všech vystavených děl. Snaha o hledání vyjadřovacích prostředků a smyslu tvorby z něj byla jasně patrná. Skála vystavil několik textových úryvků, které různými způsoby evokovaly někdy až nesdělitelné pocity a prožitky. U jeho videí již tento přenos zážitku či emoce takto přímo nefungoval. Nacházely se navíc na příliš exponovaném místě a potřebný klid a čas pro vstřebání dlouhých sekvencí zde nebyl zcela možný. Při posuzování jeho vystaveného díla však stále vyvstává otázka o hranicích vymezujících prostor současného výtvarného umění a jeho propojení s literaturou. V době uměleckého konceptu jako prostředku, který boří všechny hranice je toto vymezení téměř nemožné. U Skály ale má člověk spíše pocit, že zkouší, co si v galerii a dokonce na výstavě ceny pro výtvarné umění, může dovolit.