TZ: Skleník

Skleník: Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury 1969–1989 / MUO: Muzeum moderního umění / Olomouc / 26. 11. 2009 – 4. 4. 2010

sochařství, kresby, grafiky, fotografie, ale také architektury, užitého umění nebo samizdatu. „Název výstavy byl zvolen jako dvojznačný – jednak cituje jeden z tehdejších obrazů Oldřicha Šembery, jednak má navodit představu dusného, umělého a uzavřeného světa normalizace,“ doplnil.

A nač se autoři výstavy zaměřili především? „Důraz jsme kladli zejména na tři složky tehdejší výtvarné kultury. Za prvé na dílo těch umělců, kteří vytvořili pomyslný most mezi obdobím šedesátých let a normalizací, například Petr Brauner, Tomáš Černoušek, Slavoj Kovařík, Ivo Přeček, Miroslav Šnajdr starší. Za druhé jsme se snažili důsledně popsat to, čemu se již v osmdesátých letech začalo říkat olomoucká kresba, tedy tvorbu Vladimíra Havlíka, Petra Jochmanna, Inge Koskové, Jiřího Lindovského, Ondřeje Michálka, Aleny Nádvorníkové, Oldřicha Šembery a dalších. A třetím ústředním tématem je tzv. olomoucká groteska, reprezentovaná dílem Jiřího Hastíka, Miroslava Koupila, Ondřeje Michálka, Václava Stratila, nebo Jiřího Žlebka,“ vyjmenovala kurátorka výstavy Štěpánka Bieleszová. Stranou pozornosti však podle ní nezůstaly ani tvorba zdejších exulantů (Ivan Theimer, Victor Sanovec, Radoslav Kutra, Milan Klíč ad.) a samizdatových edic (Tomáš Černoušek, Rostislav Valušek, Tomáš Vážan ad.). „Polooficiální a neoficiální scénu často státní moc umlčovala a leckdy i kriminalizovala. Valná část jejích autorů se naopak snažila svoji tvorbu včetně možnosti vystavování a šíření legalizovat. Olomoucká výtvarná kultura se tak podobně jako u dalších kulturních center tehdejšího Československa stala pozadím dramatického střetání o svobodu projevu,“ doplnila Bieleszová s tím, že zastoupena bude rovněž normalizační oficiální scéna prostřednictvím plakátů a fotodokumentace veřejných zakázek.

Osmdesátá léta lze přitom podle spoluautora koncepce výstavy Ladislava Daňka charakterizovat jako období patrně druhého poválečného vzepětí olomouckého umění. „A to navzdory tomu, že vývoj výtvarné scény se odehrával na pozadí neutěšené a složité společenské situace,“ dodal. Na rozvoj místní scény mělo podle Daňka vliv hned několik faktorů. „Jedním z nich byly pokusy aplikovat sovětskou perestrojku na zdejší poměry s postupným ochabováním státního dozoru nad výtvarnou kulturou. Jiným bylo znatelné rozšiřování prostoru svobody díky neustávajícím aktivitám polooficiální a neoficiální scény. Dalšími faktory, které příznivě ovlivnily podobu zdejšího umění, byly snahy o intenzivní navazovaní kontaktů s jinými výtvarnými centry a rovněž podstatně větší dostupnost informací o aktuálním uměleckém dění za železnou oponou. Ukazuje se, že se zdejší umění poměrně rychle internacionalizovalo, aniž by na druhé straně ztrácelo svá specifika, ukotvená ve středoevropských duchovních tradicích,“ řekl.

Představy o tom, že to, co se tehdy v olomouckém umění rozvíjelo, je něčím mimořádným jak ve zdejších souvislostech, a to intenzitou výstavní činnosti, kvalitou a v neposlední řadě také generační vyhraněností, tak v celostátním rámci se podle Zatloukala začaly vynořovat již v 80. letech. „Neměly daleko k přesvědčení o tom, že se zde – alespoň ve smyslu kompaktnosti – podivuhodně zformovalo po Praze a Brně třetí nejvýznamnější centrum dobové výtvarné kultury v českých zemích. Později to jen posílily vzpomínky pamětníků, které – jak už to bývá – tehdejší dění či spíše doprovodnou atmosféru idealizují. A naopak – některým z mladších glosátorů až tak zářivé nepřipadá. Divák na výstavě a čtenář doprovodné publikace nalezne zastoupeny oba názory. Nakolik jsou objektivní a nakolik to, co se podařilo rekonstruovat, skutečně obstálo v proudu času či tvoří součást legendy, si ovšem musí čtenář a návštěvník výstavy nakonec zodpovědět sám,“ řekl Zatloukal, který počítá s tím, že projekt může vzbudit polemické reakce. „A to nejen pro otázku, proč nebyli zmíněni ti či oni, jak se již ostatně stalo v roce 1998 při výstavě Oznámení o Ikarově letu, která byla zaměřena na výtvarnou kulturu padesátých a šedesátých let, ale také z mnohem bolestnějších příčin, které dodnes vyvolávají reflexe doby téměř všeobecného selhání,“ uzavřel.

Výstavu, která představí tvorbu bezmála sedmi desítek autorů prostřednictvím 180 exponátů a velkého množství dokumentačního materiálu (fotodokumentace veřejných zakázek, plakáty, dobové katalogy, samizdat, fotky z listopadu 89), doprovází obsáhlá, bohatě ilustrovaná publikace, v níž jsou dobové peripetie shrnuty do dvanácti kapitol. Ty doplňuje řada dalších textů – vzpomínky pamětníků, rozhovory, ukázky z dobové publicistiky, encyklopedie vybraných tvůrců a kulturních zařízení, obsáhlé pojednání o olomouckém samizdatu a další materiál.

Reklamy