Jan Lukas / Galerie fotografie Louvre / Praha / 21. 1. – 28. 2. 2010
Jan Lukas
Narodil se 10. srpna 1915 v Českých Budějovicích a zemřel 28. srpna 2006 v New Yorku.
Ve 30. letech byl považován za zázračné dítě české fotografie. Fotografovat začal jako dvanáctiletý. Nejstarší pokusy jsou z Prahy roku 1929. V sedmnácti byl přijat do prestižního klubu fotografů amatérů. Již při studiích začal spolupracovat s časopisy Ahoj na neděli a Eva. V roce 1925 – 1936 studoval ve Vídni grafickou školu. Ve třicátých letech pracoval pro evropské magazíny včetně legendárního Lilliputu. Hodně cestoval po Československu i v zahraničí, vzniká řada významných snímků (např. Na laně). Roku 1936 nastoupil jako kameraman ve filmových ateliérech firmy Baťa ve Zlíně. Nejvýraznějším filmem byla reklama na pneumatiky (Silnice zpívá) z roku 1937. V říjnu 1939 se účastnil výstavy skupiny Sedm s baladickou reportáží Země a Lidé, která knižně vyšla v roce 1946 a jenž byla vzorem mnoha dalším. Významný je jeho Pražský deník 1938 – 1965, obrazové svědectví o zkáze demokracie a nástupu dvou totalitních režimů. Jako profesionál fotografoval Edvarda Beneše v tragickém roce 1938, Prahu obsazovanou nacisty, soud s válečnými zločinci v roce 1946, nástup komunismu, život v padesátých letech i Louse Armstronga v Praze 1965. V roce 1963 vyšla kniha „Moskva“, která však šla do stoupy, protože sovětský velvyslanec došel k závěru, že je příliš pesimistická (ač byla jen pravdivá a nepřikrášlující). V roce 1965 s manželkou a oběma dcerami z Československa emigroval přes Jugoslávii a Itálii do Spojených států, kam dorazil až v červnu 1966. Ke své emigraci sám autor mimo jiné uvádí, že když v září 1964 navštívil na pozvání českých přátel New York, byl to rozhodující zlom v jeho životě i ve fotografování. Opustil starý Rolleiflex a přesedlal na kinofilmový Nikon, a čtyři týdny fotografoval New York jako zjevení. V roce 1965 – 1966 vznikl soubor Italský deník, který zachycuje deset měsíců v Italských utečeneckých táborech. Ve Spojených státech pracoval na cyklu Ostrované, dokumentujícím život na Manhathanu, v Jeruzalémě, Západním Berlíně a na Tchaj-wanu. V 60 a 70 letech vzniká cyklus velkoformátových fotografií nazvaný New York – Pompeje.
Z rozsáhlé tvorby se zachovala jen část, mnoho negativů vzniklých před rokem 1965, se ztratilo. I tak Lukasovo dílo zahrnuje pětadvacet alb, kterými se spolu s cykly vyjadřoval raději než výstavami.
Jan Lukas patří k těm českým fotografům, kteří dosáhli mezinárodního věhlasu. Tematická šíře jeho tvorby sahá od krajinářských fotografií přes reportáže až k portrétu. Patří spolu s Karlem Hájkem a Václavem Jírů k zakládající generaci českých fotoreportérů.
Jan Lukas hodnotil fotografii jako nástroj ke zprostředkování zkušenosti druhým a jeho krédo znělo: „Realita je natolik zajímavá, že nic k ní už nechci dodat, jen zaznamenat jsem ji vždycky chtěl“. Přes svou nesmírně plodnou fotografickou práci dokonce tvrdil, že fotografie není umění, neboť „fotograf si nemůže skutečnost nijak přeformovat či přehodnotit ve svém nitru“. Řada jeho prací má blízko k tvorbě H. Cartier-Bressona a stylu fotografů agentury Magnum. Emanuel Frynta o Lukasovi v 60. letech napsal: „Zvedá-li svůj Rolleiflex, musíte myslit na daleko původnější počínání někoho, kdo ve spěchu zdvíhá dítě, aby uvidělo něco, co ze země nezahlédne, něco cenného, půvabného, veselého na proměnlivém jevišti světa, co nyní je tu a víckrát už se nevrátí…“.
Ve sbírce fotografií PPF je zastoupen souborem čítajícím celkem 62 děl.
Kurátor výstavy a sbírky PPF Art a.s. Pavel Lagner.
artalkweb.wordpress.com 