TZ: Horká linka

Horká linka / Galerie Václava Špály / Praha / 25. 2. – 21. 3. 2010

Vystavující umělci: Milan Houser, Jakub Lipavský, Petr Kvíčala, Jiří Matějů, Jan Nálevka, Petr Písařík, Jan Šerých, Evžen Šimera, Jiří Thýn

Kurátor: Jan Zálešák

I když název Horká linka může vyvolat asociace z oblasti vizuálního umění, ve skutečnosti je to především metonymie. „Horká linka“, fixní spojení mezi dvěma telefonními přístroji, je paradoxním prvkem telefonní sítě, v níž jde jinak především o maximální propojitelnost. Je to záležitost luxusní a obhajitelná pouze důležitostí komunikace, která by se mezi dvěma stranami měla odehrávat. Stejný druh luxusu představuje i setkání s uměleckým dílem v prostoru galerie. Horká linka je výstava pro diváka s romantickými kořeny, který v galerii stále hledá především estetický prožitek (a ideálně si je vědom toho, že i nezaujaté zalíbení má politický rozměr).

Výběr umělců pro Horkou linku se odvíjel především od toho, nakolik lze v jejich práci vysledovat zájem o formální stránku média, s nímž pracují, a způsoby kódování vizuální informace v povrchové vrstvě obrazu. Toto pojítko je samozřejmě hodně obecné. Směřuje však k sestavě, která – zcela záměrně – není natolik homogenní, aby snad mohla svádět k závěrům o nějaké „skupinové tendenci“. Každý z oslovených umělců řeší v souvislosti s viditelnou, formální vrstvou svých prací poněkud odlišné problémy. Řada z nich je také již poměrně pevně včleněna do interpretačních schémat, která by však mohla být tímto setkáním revidována.

Napříč výstavou můžeme sledovat prolínání tří základních prvků. Jednak je to formalismus – ve smyslu důrazu, který autoři kladou na formulování propozic prostřednictvím formálních možností daného média. Snad nejvíce tato charakteristika platí pro aktuální fotografie Jiřího Thýna (1977), které zviditelňují především samotné formální (technické) parametry fotografie. Jiným způsobem k témuž tématu přistupuje Evžen Šimera (1980), který se již řadu let soustřeďuje na formální možnosti práce s jediným výrazovým prostředkem – stékanou kapkou barvy.

Dále je to libidózní kvalita obrazu – nezastírané svádění oka (ať už je jeho záměrem cokoli). Objekty Jakuba Lipavského (1976) zrazují své minimalistické kořeny elegantně zaoblenými hranami, především ale svým povrchem, kovově lesklým nebo barevným. Volně stékající a rozlévající se, lesklé, třpytivé nebo průsvitné barvy a gely, s kterými již řadu let pracuje Milan Houser (1971), snadno odvádějí pozornost od geometricky strohých povrchů, na které jsou obvykle nanášeny. Malby Petra Písaříka (1968) mohou často provokovat svou přímočarou líbivostí. Povrchní? Možná, ale jde se snad do hloubky dostat jinak než přes povrch?

Nakonec je to hra s jazykem, která se neodehrává pouze v „chladném“ analytickém režimu, ale může se blížit i bezstarostnému žonglování. Petr Kvíčala (1960) během let dospěl k formálnímu jazyku malby složenému z několika základních, nekonečně variovatelných základních prvků. Velká plátna Jiřího Matějů (1960) se zcela podřizují racionálnímu řádu pravoúhlých rastrů, „binární kód“ horizontál a vertikál zjemňuje hra barevných tónin. V případě Jana Šerých (1972) úvahy o formě jazyka přestávají být metaforou. Identická písmena-objekty se po letech vracejí do stejného prostoru a nutí nás uvažovat o galerii jako palimpsestu. Písmena zato chybí na linkovaných papírech Jana Nálevky (1976). Jeho minimalistický kreslířský projekt lze číst jako dokonalé vítězství formy nad obsahem. I když ve skutečnosti to bude trochu složitější…

Pro všechny vystavené práce je charakteristická relativní absence narativu. To nakonec platí i o výstavním projektu jako celku. Přestože se však zastoupení umělci nevyjadřují prostřednictvím jednoduše čitelných tezí, neztrácí jejich práce ani v nejmenším sociální relevanci. A to proto, že prostor autonomie, který se otevírá při přímém setkání s uměleckým dílem, je v současnosti stejně vzácnou, ne-li vzácnější „komoditou“, než jakou byl před dvěma stoletími.