Běla Kolářová / Galerie fotografie Louvre / Praha / 5. 3. – 2. 5. 2010
Běla Kolářová
Narodila se 24. března 1923 v Terezíně a žije a pracuje v Praze.
V roce 1941 ukončila studium na obchodní škole a nastoupila v Knihkupeckém a tiskařském družstvu Mladé proudy (pozdější Dílo). Po jeho zavření nacisty v roce 1943 odešla pracovat do Baťových závodů ve Zlíně, čímž se vyhnula totálnímu nasazení. Tam se v roce 1944 setkala s Jiřím Kolářem, který do Zlína přijel sestavovat poválečný ediční program družstva Dílo. V roce 1949 se vzali a dlouhá léta spolupracovali a vytvářeli i společná díla. Po válce se začala věnovat fotografii. Začátkem 60. let přešla i na jiné formy umění – přímou práci s fotografickým papírem, lepené koláže a asambláže. Poprvé vystavovala 1962 v pražském Mánesu, pak 1964 se skupinou Křižovatka, kterou spoluzaložila (1963). V šedesátých letech se zúčastnila několika dalších významných výstavních kolektivních projektů (Nová citlivost, 1968; Surrealismus a fotografie, 1966-67 ad.). První samostatnou výstavu měla v roce 1966 v Galerii na Karlově náměstí. Po normalizaci nesměli Kolářovi vystavovat, ani publikovat. V roce 1977 podepsal Jiří Kolář Chartu 77. V roce 1979 Kolářovi odjeli na roční studijní pobyt do západního Berlína, ale nebylo jim povoleno se vrátit, usadili se tedy v Paříži, Jiří Kolář byl odsouzen za nedovolené opuštění Československa. Běla Kolářová se v roce 1981 vrátila do Prahy vyřizovat záležitosti spojené s propadnutím jeho majetku, ale úřady jí až do roku 1985 nepovolily odjet za manželem. Po listopadu 1989 Kolářovi začali navštěvovat Prahu, a v roce 1999 se definitivně vrátili.
První fáze tvorby Běly Kolářové je soustředěna na fotografický experiment vytvářený bez fotoaparátu přímo v černé komoře. Následovaly rotační fotografické „rentgenogramy kruhu“ (1962) a fotografické „kresby světlem“ vznikající manipulací s předměty (1962-1963). Došla k tzv. umělému negativu. Fotografie bez užití aparátu se pro Bělu Kolářovou stala tím nejsvobodnějším a nejnezávislejším výrazovým prostředkem. Prolínal se v ní princip koláže a asambláže s kresbou světlem. Její tvorba se v křehkosti záznamu přiblížila zkušenosti východní kaligrafie. Někdy se autorka dotkla výrazových poloh op artu, přičemž vystačila s odstupňováním tónů mezi černou a bílou. Některé fotokoláže se staly záznamem pohybu stejných prvků, čímž vznikaly struktury připomínající grafické záznamy skladeb experimentální hudby. Autorka využívala pohyb v jeho nejrůznějších formách. Posouvala zvětšovákem nebo papírem, který mohl i rotovat. Pozoruhodná je skupina rentgenogramů, které vznikaly kruhovým otáčivým pohybem papíru, čímž se utvářely soustředné kruhy, rozvíjely energické křivky, utvářela světelná pole. Důležitou součástí jejího díla jsou aranžované fotografie, v nichž se kompozice tvořila například organizováním obdobných nebo více méně stejných technických součástek, prvků souvisejících s každodenním životem (Křehký kruh, 1963, Zátky, 1964). Někdy vznikaly čistě geometrické, jindy uvolněné obrazce, v nichž se jejich přesné uspořádání oživovalo organickými tvary, které se zase jindy spojovaly s reprodukcemi obrazů (Dáma s hranostajem, 1964). V některých případech vytvářely technické prvky (nářadí, háčky, podložky, kroužky) jakousi novou abecedu.
Neméně významná je i její tvorba v oblasti materiálové asambláže. Kompozicí z drobných předmětů rovněž přináleží k průkopníkům českého konstruktivismu a minimalismu. Poprvé své asambláže představila na samostatné výstavě v roce 1966, kde už se objevil celý základní arzenál materiálů (patentka, kancelářská svorka, sponka, žiletka, poutko a háček, perko, sirka, podložka, korálky). Opět se v nich uplatnily (stejně jako ve fotokolážích a umělých negativech) obyčejné předměty, tentokrát ovšem přímým včleněním. Umělkyně je vřadila do nových souvislostí, dala jim v přesně zvolené kompozici jasný řád. Po polovině šedesátých let vznikaly v její dílně mimořádné asambláže z žiletek (Ostrý kruh, 1967).
Od druhé poloviny sedmdesátých let se v tvorbě Kolářové setkáme také s řadou rozměrných kreseb realizovaných líčidly a tělesnými doteky.
Běla Kolářová patří k nejoriginálnějším českým umělcům druhé poloviny 20. století. Patří k nepříliš četným českým výtvarníkům, kteří dospěli ke krajní geometrické abstrakci, hraničící s minimalismem. I když její dílo, nezatížené oficiálním školením, dozrávalo vedle silné osobnosti Jiřího Koláře, uchovalo si nezávislost.
Přestože dílo Kolářové patří k jednoznačným projevům aktuální citlivosti a osobitě spojuje prvky neodadaismu a konstruktivismu, zůstalo stranou širšího zájmu publika. Svoji tvorbu začala u nás soustavněji prezentovat až od počátku devadesátých letech samostatnými výstavami většinou uspořádaných v mimopražských galeriích.
Samostatné výstavy
1966 Galerie na Karlově náměstí, Praha: Fotografie a asambláže
1975 Minigalerie VÚLV, Brno: Fotografie
1990 Galerie J. a J. Donguy, Paříž: Fotografie
1991 Galerie U bílého jednorožce, Klatovy: Fotografie
1992 Pražský dům fotografie, Praha,: Fotografie
1992 Dům umění města Brna a Moravská galerie v Brně: Fotografie
1995 Galerie 60 / 70, Praha: Malá retrospektiva
1997 Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích
1997 Dům umění Brno, Východočeská galerie Pardubice: Retrospektiva
1998 Galerie U prstenu, Praha: Neznámé písmo. Retrospektiva
2003 Amos Anderson Museum, Helsinky
2003-04 Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov: Retrospektivní výstava k 80. narozeninám
2005 Galerie Montanelli, Praha
2006 Národní galerie v Praze
2007 Muzeum umění Olomouc
2008 Muzeum Kampa, Praha
Zastoupení ve veřejných sbírkách
Národní galerie v Praze
Galerie Benedikta Rejta v Lounech
Moravská galerie v Brně
Fond National d’Art Contemporain, Paříž
Musée d’Art Moderne de la Ville de Paris, Paříž
Musée d’Elysée, Lausanne
Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze
Galerie Klatovy / Klenová
Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích
Východočeská galerie v Pardubicích
Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě
Západočeská galerie v Plzni
Egon Schiele Artcentrum v Českém Krumlově
Muzeum umění Olomouc
Pražská plynárenská, Praha
Galerie Montanelli, Praha
Ve sbírce fotografií PPF je zastoupena souborem čítajícím celkem 18 děl. Ostatní vystavené fotografie laskavě zapůjčila autorka.
Pavel Lagner (s použitím textů J. Machalického a M. Klimešové).
artalkweb.wordpress.com 