Výstava Chelsea Hotel: přízraky bohémy v Centru současného umění DOX je věnována newyorskému hotelu, respektive dílům Harryho Smithe, Andyho Warhola, Roberta Mapplethorpa, Michele Audera a Jonase Mekase, které pod vlivem atmosféry hotelu vznikaly. Snad nejatraktivnějším z prezentovaných jmen je to Andyho Warhola. Přestože jeho filmová díla byla vloni touto dobou prezentována v Galerii Rudolfinum, v kontextu Chelsea Hotel získávají nových významů.
Hotel Chelsea sice funguje dodnes, ale bohémská atmosféra, která zde panovala ve druhé polovině minulého století, se z něj postupně začala vytrácet, aby s příchodem nového managera zanikla úplně. Neřízeně bezstarostnou éru prožíval hotel v 60. a 70. letech, kdy za vysokou červenou fasádou mísící prvky viktoriánské gotiky se stylem královny Anny, pulzoval život undergroundu. Osazenstvo tou dobou neztrácelo příliš času spánkem, provozovalo debaty, diskuse, divoké večírky, několikadenní mejdany, dramatická vystoupení, meditace. Prostor mezi stěnami, se kterými se hýbalo, a do kterých se bouralo podle momentálních potřeb, sloužil nejradikálnějším artistickým činům, různorodě orientovaným sexuálním aktivitám, zábavě, experimentům s opojnými látkami. Na scéně se objevil Andy Warhol se svou partou, odhodlaný nafilmovat vše, co se dělo za přivřenými dveřmi zdejších apartmá.
Ve svém prvním komerčně úspěšném filmu Chelsea Girls, točeném v létě 1966, postavil Warhol své superstars před kameru, kterou nechal snímat tak dlouho, dokud nedoběhl filmový pás. Tento způsob nebyl v jeho tvorbě nový, techniku kamerové zkoušky (Screen Test) uplatnil už u předchozích experimentů s kinematografií. Ranější nenarativní snímky jako Eat, Sleep, Kiss, Empire nebo Blow job, charakteristické extrémně pomalu plynoucím časem, ovšem nevyvolaly u dobového obecenstva zdaleka takové nadšení. Všechny prezentovala Galerie Rudolfinum počátkem letošního roku, takže si svědomitý návštěvník pražských výstav může učinit porovnání. Zatímco Warhol ve svých počátečních dlouhometrážních pokusech testoval diváckou vytrvalost, v kasovém trháku Chelsea Girls obratně manipuloval s psychikou publika.
K většině výstupů neexistoval scénář. Aktéři „hráli“ sami sebe. V celkem dvanácti epizodách vystoupily frekventantky hotelu i Andyho tvůrčí základny The Factory – Nico (Christa Päffgen), Brigid Berlin, Mary Woronov, International Velvet (Susan Bottomly). Dějiště se omezilo na interiér hotelu, přestože některé záběry byly pořízeny též v Andyho The Factory a apartmá Velvet Underground. Záměr označit jednotlivé části filmu čísly pokojů management hotelu pod výhružkou žaloby zmařil. Přesto Chelsea Girls prorazily jako zásadní dílo Warholovy tvorby a z této pozice vytvořily z hotelu legendu par exellance.
Pro Chelsea Girls zvolil Warhol netradiční metodu prezentace; dva filmové obrazy se rozhodl promítat synchronicky vedle sebe, čímž původní stopáž zkrátil na poloviční čas tři a čtvrt hodiny. Černobílé záznamy se střídají s barevnými, nově uplatněný zvukový záznam doprovází buď levou nebo pravou část. Pokud jde o dějovou linii, žádné složité příběhy se na plátně nerozvinou. Rozhovor mladého páru u kávy, plačící dívka v deliriu, pár vzrušených výměn názorů nebo blonďatá kráska stříhající si ofinu, injekční stříkačka s dávkou amfetaminu; nic moc víc se tu neodehrává.
Úmyslem ostatně nebylo krmit diváka vypravěčskou kaší, ale nachytat ho při rozkoši. Chelsea Girls nás usvědčují nás z voyeurismu se stejnou dovedností, s jakou největší popartová figura poukázala ke konzumní podstatě společnosti, když ikonizovala plechovku Campbellovy polévky.
V podstatě šlo o jednu z prvních reality show, v níž se necenzurovaný pohled do soukromí ukázal jako dokonalý prostředek zmocnění se pozornosti diváka. Banalita všedního dne na sebe díky přirozené lidské zvědavosti vzala podobu maximálně vzrušující události. Snímek se stal stěžejním počinem Warholovy důmyslné provokace posedlostí sexem, láskou a penězi. Nastavil zrcadlo mondénnímu půvabu a naleštěným okamžikům, stejně jako krutě reflektoval přítomný balast přetvářky.
Allen Ginsberg, trefně o Warholovi poznamenal: „Všechno, co dělá, je jenom to, že nutí lidi, aby si uvědomovali, kdo vlastně jsou.“
Sylvie Petráková
Harry Smith, Andy Warhol, Robert Mapplethorpe, Michel Auder, Jonas Mekas: Chelsea Hotel: PŘÍZRAKY BOHÉMY / DOX / Praha / 4. 12. 2009 – 29. 3. 2010
artalkweb.wordpress.com 