Světlem-prostorem-pohybem v nové Brno Gallery CZ

Hugo Demartini a Milan Dobeš: Světlem-prostorem-pohybem / Brno Gallery CZ /Brno, Malinovského nám. 2 / 26. 2. – 4. 4. 2010

V Brně vznikla nová galerie Brno Gallery CZ, v jejímž  čele stojí Ilona Czakó (Víchová), dřívější kurátorka galerie Brno na Veselé. Komorní galerie je poněkud netradičně  umístěna v prostorách aukční síně 1. Art Consulting v suterénu Domu umění na Malinovském náměstí. Ilona Czakó přichází s jasně vymezeným programem zaměřeným na konstruktivně laděnou tvorbu, jakou u nás představovali autoři Křižovatky a okruh umělců kolem Nové citlivosti v 60. letech. Současně také plánuje představit méně známé autory a emigranty a také mladší autory, jejichž tvorba nese znaky geometrie, objektivizace a konstrukce.

Galerie zahájila provoz výstavou Světlem-prostorem-pohybem, kde jsou představena díla Huga Demartiniho a Milana Dobeše pocházející ze sbírky Eduarda Závodného (do 04.04. 2010). Jeho sbírka, budovaná v posledních dvaceti letech, obsahuje široký záběr českého, slovenského i světového umění 20. a počátku 21. století, kde lze i přes pluralitu názorů a výtvarných poloh nalézt určité tendence. Jednu část sbírky tvoří autoři spjatí se skupinou Křižovatka (založenou 1963), kde je ve větší míře zastoupen Hugo Demartini a Milan Dobeš, které Czakó vybrala k vzájemné konfrontaci na základě některých jejich spřízněností. Hlavním spojujícím prvkem je právě zájem  Demartiniho a Dobeše o objektivizaci tvorby pomocí konstruktivního utváření díla, o které jako jedni z mála usilovali již na počátku šedesátých let. Jak naznačuje sám název výstavy, za hlavní společné rysy je chápáno především použití světla, prostoru a pohybu v dílech těchto dvou umělců, přičemž ale všechny tyto prvky nabývají u obou autorů výrazně odlišných poloh a významů a dá se říci, že stejné principy používá ve svých dílech mnoho umělců-sochařů, či tvůrců trojrozměrných objektů. Společnými prvky Demartiniho a Dobešovy tvorby je používání nových materiálů a technologií, pochromovaných povrchů, zrcadel, skla a principu zrcadlení jako důležitého výrazového momentu díla. Pohyb je hlavním výrazovým prostředkem Milana Dobeše, který vytvářel kinetická díla zcela osamoceně v československém prostředí již od počátků šedesátých let a spoluutvářel podobu tohoto aktuálního proudu umění ve světě. U Demartiniho je přímý pohyb obsažen jen krátce v jeho akcích „Demonstrace v prostoru“ z roku 1968, kde Demartini vyhazoval do vzduchu špejle, dřevěné tyčky, papírové konfety a ty poté dopadají v náhodné konfiguraci na zem.

Na výstavě jsou zastoupena různá období Dobešovy a Demartiniho tvorby. Nejšťastnějším momentem výstavy je první místnost, kde jsou představeny dvě práce z šedesátých let: „Reliéf“ Huga Demartiniho z let 1968/69 a „Kinetický reliéf“ Milana Dobeše z roku 1969 si vzájemně sedí. Oba reliéfy jsou umístěny na černě lakovanou desku a obsahují prvek koule či kruhu s reflexním povrchem; Dobešův je navíc kinetický. Je patrné, že díla vznikala v době, kdy konstruktivně zaměření autoři intenzivně zkoumali možnosti čistě autonomních výtvarných problémů bez vnějších obsahů a významů a pracovali s obdobnými postupy a v silném jednotném vizuálním stylu. Řešily se vztahy jednotlivých elementárních prvků v rámci uměleckého díla a jejich kombinace, struktura, variace. Společným rysem těchto dvou reliéfů je také dobový optimismus, víra v objektivitu, pokrok civilizace a nových technologií.

Další dvě místnosti se věnují odděleně každému umělci a ukazují, že oba autoři již v dalších obdobích nemají příliš společného. Od Demartiniho je tu ještě jeden reliéf z 60. let s rastrem černých polokoulí. Následují tři díla z poloviny sedmdesátých let „Mimo vymezené místo“, které zaznamenávají náhodně vzniklé kompozice po dopadu dřevěných špejlí, odřezků a papírků z legendárních akcí „Demonstrace v prostoru“ z roku 1968. Tato díla již představují výrazný významový posun, uplatňuje se zde prvek náhody a její zákonitosti a nového uchopení uměleckého díla, které těží z určitého konceptu a ústí do konstruktivního tvaru. Zajímavé by například bylo srovnat tato díla s plastikami a reliéfy Karla Malicha z šedesátých let, které zkoumají možnosti konstruktivního uspořádání geometrických tvarů v rámci vymezeného prostoru díla. „Model“ z roku 1983 patří do dalšího autorova období, kde se Demartini nejvíce vrací k čistému sochařství a vytváří sádrové objekty-sochy, kde kombinuje prvek minimalistické formy a tématu prázdna a dalších významů a obsahů.

Dobešova místnost naopak ukazuje, že autor zůstal věrný autonomním problémům uměleckého díla, které posléze formuloval ve svém manifestu „Dynamický konstruktivismus“ z roku 1983. Dobeš trvale zkoumá možnosti zachycení pohybu jako dynamického principu v rámci konstruktivního či geometrického díla. Pohyb, světlo a také barva tvoří hlavní osu jeho tvorby. Na výstavě jsou zastoupena díla, která tyto možnosti pohybu zkoumají v nesčetných variacích. Nejstarší černobílá „Kresba“ z roku 1960 pracuje s optickým působením pohybu a bývá kladena do souvislostí s op-artem a tvorbou Bridget Riley. Podobnou souvislost lze nalézt také s kresbami Vladislava Mirvalda z šedesátých let, které pracují s geometrickým členěním plochy pomocí černých a bílých plošek, zkoumající vztahy pozitiv a negativ. Následuje koláž „Centrální přitažlivost“ z roku 1965, která řeší vztahy geometrického tvaru na základě předem daného pravidla. Další vystavená díla, ať již koláže, kresba, reliéfy a objekty zachycují pohyb nepřímým způsobem s využitím znalostí z optiky a zakřiveného skla či reflexních ploch a optického působení černých a bílých ploch. Dojem pohybu je zde navozen aktivizací diváka a jeho pohybem kolem daného uměleckého díla.

Výstava tedy spíše ukazuje především na rozdílnost v tvorbě autorů, kteří začínali na podobných základech, ale jejich další cesta se ubírala odlišným směrem. Hlavní rozdíl obou autorů spočívá především v obsahovosti jejich uměleckých děl. Zatímco Dobeš se v celé tvorbě věnuje ryze autonomním otázkám uměleckého díla a zkoumáním pohybu, Demartini dospěl přes své konstruktivistické začátky k existenciálnímu výrazu naplněného mnoha významy a pro sebe znovuobjevil sochařskou kvalitu uměleckého díla.

Marika Svobodová