TZ: Jitka Válová

Jitka Válová: Jitka válí / Galerie VŠUP / Praha / 15. 4. – 29. 5. 2010

Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze uvádí další z řady unikátních výstav: Jitka válí – lité kresby. Tato expozice děl Jitky Válové prezentuje kresby záznamů hudby z 60. let a lité kresby z let 2007 – 2010. Výstava je částečně věnovaná autorce k výročí 60. let od jejího absolutoria. Po úspěšné prezentaci Jana Solpery si budou moci návštěvníci Galerie VŠUP prohlédnout další výstavu významné osobnosti výtvarné scény, která se zapsala na VŠUP.

Sestry Jitka a Květa Válovy se narodily jako dvojčata roku 1922 v dělnickém Kladně a celý život zde vedle sebe prožily v malém řadovém domku se zahrádkou, který se stal jejich útočištěm a středem jejich společného života. Zůstaly tu s plným vědomím toho, co to znamená s vazbami ke kladenským přátelům a s existencí mimo centrum výtvarného dění.

Po druhé světové válce, tak jako jiní mladí lidé, docházely na znovuotevřené vysoké školy. V poválečné době byla Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze v horšící se politické i kulturně politické situaci země místem pro neformální platformu nejen pro umělce, ale i pro studenty. Květa i Jitka se rozhodly v Praze studovat, chtěly se učit a měly silný malířský talent. Jitka začala ve sklářském ateliéru u profesora Josefa Kaplického. Později přestoupila za Květou do ateliéru Emila Filly.

Filla ovlivňoval významným způsobem mladou generaci. Vzdělaný profesor jim zprostředkovával hlubší poznání tradice evropského modernismu. V roce 1948 vyšel dokonce soubor jeho teoretických statí O výtvarném umění, bilancující celoživotní umělcovy úvahy. Vyžadoval na studentech práci podle modelu a imponoval jim jako osobnost i jako umělec. „Filla mi vyhovoval nejen jako pedagog, ale také jako člověk. Já ho nikdy neslyšela, že by někoho někdy seřval, a to jiní kantoři, když někdo udělal nějakou blbost, dělali. Dostali jsme se i k monumentálním obrazům. Tam jsme opravdu studovali, každý den jsme měli model, třeba jsme se chvíli na něj dívali, potom ho kreslili zpaměti,“ vypráví o něm Jitka Válová.

Během studia na škole chodili studenti na kresebnou praxi v rámci pracovních motivů, někdo do hutí nebo do dolů, kreslit charaktery horníků jako např. František Skála z Tuchlovic u Kladna. Jitka si během studia vybrala jatka. Tím, co viděla, velmi trpěla, ale překonala to. Vznikly pak její expresivní kompozice z propletených zvířecích těl, zřetelně odkazující k Fillovým alegorickým zápasům. V obrazech Jitky toto téma přetrvává i v dalších letech, v několika vzniklých malbách je zobrazeno hledání pokory, soucitu, smíření a odprošení.

Výstava Jitka válí – lité kresby je částečně věnovaná k výročí 60. let od Jitčina absolutoria, její sestra Květa absolvovala o rok později. Sestry Válovy měly mimo několika společných výstav se skupinou Trasa, dvě malé výstavy v Kladně v roce 1958, v roce 1959 s názvem Ocel a člověk a roce 1966 ve Špálově galerii v Praze, ta byla první bilancující výstavou a také na příštích dvacet sedm let poslední. Až ve třiaosmdesátém roce, došlo ke zlomu výstavou v Galerii výtvarného umění v Chebu, uspořádanou Janou a Jiřím Ševčíkovými. V té době se jednalo o jejich „objevení“. Výstava upozornila na jejich práci a změnila i jejich finanční situaci. „Dokonce tenkrát vypravily z Kladna celý autobus, prý je lepší teď, než na funus,“ vypráví Jitka Válová. Slavná jsou také setkávání výtvarníků a teoretiků po vernisážích v malé kladenské Galerii 55 u sester Válových. Tato setkání utvrzovala uměleckou sounáležitost v čase normalizační stagnace a pro mnohé jsou v paměti nezapomenutelným zážitkem.

Od roku 1989 se otevřel prostor, naskytly se jim možnosti výstav i v zahraničí, společně cestovaly do New Yorku, Londýna, Manchesteru, Barcelony, Budapešti a Wellsu. Dostalo se jim i významného ocenění, roku 1994 jim byla udělena ve Vídni Herderova cena, kterou si společně převzaly. Jedna cena pro dvě umělkyně, i takto se dá vnímat dvojjedinost.

V září 1998 došlo k tomu nejsmutnějšímu, zemřela sestra Květa. Nedočkala se v roce 2000 společné velké výstavy ve Veletržním paláci Národní galerie a dalších ocenění, které jí byly uděleny in memoriam. Jitce sestra chybí, ale po dvouletém smutku pokračuje v malování, Květa je s ní dál. Každá je přítomna v té druhé. „Něco takového se tě dotkne a slovy to nevyjádříš. Tak namaluješ obraz. Ale i když jsme si byly s Květou celý život blízko, nemluvily jsme o tom, co a proč malujeme,“ říká Jitka Válová.

Jitčin obdiv prehistorických figur, spirituální otisk lidských postav a jejich protáhlé jednoduché formy jsou stále impulsem pro její práci. V poslední době se stále častěji objevují v litých kresbách. Těmito kresbami se, jak sama říká, uvolňuje, aby měla lehkou ruku pro malování. Motivem jsou dvojice figur, jejich vzájemný vztah. Kompozice jsou někdy skoro jako motivy jeskynních pouštních kreseb. V roce 2009 se některé kresby objevily v knize Václava Cílka vydané Nadací Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.

Hudební rytmické záznamy skladeb Wolfganga Amadea Mozarta, Bohuslava Martinů a Jazzových hudebníků začala Jitka zaznamenávat již v 60. letech. V dalších letech se pérové záznamy promítly i do Jitčiných litých kreseb. Hudební partitury Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena, Leoše Janáčka jsou stále silným motivem pro její současnou tvorbu. Dostávají se do větší barevnosti, jak v motivech, v podkladu, tak v barvě kresby. Jsou jemné a laskavé jako Jitka sama.

Během výstavy bude možné v galerii zakoupit knihu vydanou k této výstavě a knihy a katalogy, které vydalo Nakladatelství VŠUP.

One thought on “TZ: Jitka Válová

  1. Pingback: Hlasujte pro Osobnost roku «

Komentáře nejsou povoleny.