TZ: Markéta Hlinovská

Markéta Hlinovská: Přihořívá / GHMP: Dům U Zlatého prstenu / Praha / 6. 5. – 13. 6. 2010

Markéta Hlinovská (1978) dokončila před dvěma lety studia na pražské AVU a absolvovala dlouhodobé stáže na École Supérieure Des Beaux Arts ve francouzském Dijonu. Její práce, které byly oceněny již na škole (za projekt Kočkolit získala ateliérovou cenu a Cenu rektora AVU), jsou svéráznými „reportážně metaforickými“ sondami zkoumajícími psychologické konotace.

Přídomek „reportážní“ odkazuje k průzkumům Hlinovské ve sféře zvířat (k oblíbeným motivům jejího ikonografického repertoáru patří kupříkladu kočka nebo pštros) a světě věcí, prozaických běžných předmětů z intimního a veřejného prostoru. V autorčiných 3D instalacích dominuje grafické lineární pojetí, jednotlivé prvky fungují jako jasně čitelné významové znaky. Hlinovská pracuje se siluetou, šablonami a minimalizovanou, často jen černobílou barevnou škálou. Přes užití „suché grafické mluvy“ se její práce vyznačují sdělností, záživnou formou a schopností tlumočit niterné lidské pocity a emoce. Zřejmý je také smysl pro situační komiku a anekdotickou zkratku. Jednotlivé realizace jsou bystrými glosami k nečekaným paralelám a vztahům mezi světem živé přírody a člověkem stvořeným světem umělým. Jejich charakteristickým znakem je specifické jasně formulované vymezení a určitost vyhraněné dimenze podléhající pravidlům a hranicím, jež nelze překročit. Příkladem vymezení v mentálním smyslu byla instalace Kočkolit, v níž autorka „zrekonstruovala“ trasu pohybu kočky v bytě jako v daném a kontrolovaném prostoru s předem formulovanými a pevně stanovenými pravidly a rolemi. Kočka se v jednom bodě trasy pokusí živelně vyskočit ze schematického lineárního hranolu ven, proráží jej hlavou a ocitá se až u stropu, avšak zbytkem těla zůstává ve stereometrické duchovní „kleci“ uvězněna. Za skutečné fyzické, nikoli „jen“ mentální mříže pak Hlinovská vsadila zvířata své další práce realizované v prostoru „benzinky“u Slaného v roce 2008 jako jakési svérázné Zoo určené k rozptýlení účastníků unavených stereotypním dálničním provozem.

Pro výstavní projekt GHMP Start-up Hlinovská připravila novou prostorovou instalaci Přihořívá, vztahující se k tématu úkrytů a skrýší – v rovině primárních i přenesených imaginativních významů a v obecnější rovině k unikavé podstatě a neuchopitelnosti světa. Instalaci lze chápat metaforicky jako cestu hravým zvířecím labyrintem s jednotlivými zastaveními. Během této cesty autorka apeluje na divákovu představivost způsobem evokujícím Alenku v říši divů či rej v noci obživlých dětských hraček. Zvířata jsou zašifrována do neobvyklých schematických struktur. Ve spleti lineárního bludiště Mimikry odpočívá ještěrka, z monotónního mechanicky reprodukovaného ornamentálního vzorku tapety vyskočí „živá kočka“ a kočičí silueta se jako lapený fantomobjevuje také v architektonickém půdorysu zpochybňujícím víru v exaktní a racionální mapování světa. Zábavné putování odlehčuje jemná ironie, humor i drobná interaktivní „překvápka“; na dně krabice, kterou si divák sám otevře, najde paradoxně hlavu pštrosa, a co skrývají uzavřené boxy, pochopí až po stisknutí zvukového zařízení identifikujícího hlasový projev vězněného zvířete. Výraznou součástí instalace je triptych Samá voda, který jen zpola odhaluje a naznačuje děje skryté pod hladinou a tematicky navazuje na starší instalaci Hlinovské Podzemí z roku 2009. Ve finále expozice hry Samá voda, přihořívá, hoří… čeká dárek Pro Lu.

Navzdory cílové odměně dárku se po absolvování cesty labyrintem poznání zdá, že se pohybujeme jen v uzavřeném kruhu, bez šance jej prolomit. Podobně jako kočka v Kočkolitu, která se marně pokouší dynamickým skokem osvobodit, nebo zvířata Zoo uvězněná na „benzince“, ani my nejsme v situaci dovolující „sjet s dálnice“. Jsme lapeni. Přes veškerou snahu se člověk na konci cesty ocitá tam, kde byl na počátku. Vždy bude jen přihořívat.