TZ: Linda Männel

Linda Männel: Prolínání / Galerie umění Karlovy Vary / 13. 5. – 26. 6. 2010

Karlovarská galerie ve spolupráci s Kunstverein Hochfranken Selb pořádá v rámci mezinárodního projektu Verknüpfungen / Prolínání dvě autorské výstavy, které prezentují osobité pojetí figurálního žánru. Českou stranu zastupují malby Jiřího Šika, současné německé umění pak kresby a malby Lindy Männel.

Linda Männel (1983), absolventka Akademie výtvarných umění v Norimberku vystavuje samostatně od roku 2005. Charakter její malby i kresebného projevu je osobitý a překvapivě vyzrálý, byť zároveň nedefinitivní. Umělkyně nachází pro svá témata vždy nové výrazové prostředky, aniž by ty předchozí zcela opustila

Karlovarské instalaci dominují velkoformátové kresby tuší – monumentální figurální kompozice v lapidární zkratce a až téměř pop-artové stylizaci. Redukce detailů, kontrast černé a bílé, robustní štětcový rukopis ve spojení s křehkostí výrazu tváří a gest či chladný odosobněný odstup ozvláštňují atmosféru zachycených momentek. Méně zjednodušujícím způsobem (s detaily prokreslenými tužkou) autorka zpracovává náměty vyžadující větší dávku sentimentu. Pohybuje se tak na pomezí kresby a malby a jemně kolorované pasáže napomáhají zdůraznit nosné prvky nearanžovaných situací, případně jejich bizarnost (Hullahoop, 2009).

Střídmá paleta pastelových tónů a jakoby zamžená barevnost je pro malbu Lindy Männel typická již několik let. Postmoderním způsobem v nich aplikuje tvarosloví a postupy renesančních malířů Sandra Botticeliho a Piera della Francesky – v jemné lyrizaci gest, tiché mimice postav, plošnosti dekoru, lazurní modelaci drapérie – H. a K. 1952, Berlin 2008). Působivé jsou i větší skupinové scény se strnulým dějem, netělesnými postavami a zamlčenými emocemi (An die Freude, 2009). Protipólem velkým formátům jsou komorní malby využívající souzvuku černí s jasnou červenou (cyklus Rotschwarz, 2008); jindy na miniformátech zachycuje dětské či dospělé tváře ve výrazné grimase (Ben, 2008).

Zcela nové vyjádření figurální tématiky začala umělkyně v obrazech z poslední doby, kdy své práce, převážně portréty, zakrývá „šitými“ liniemi. Zobrazení postupně mizí pod vrstvou barevné vlněné příze, jež supluje přemalbu, pravoúhle „geometrizovaná“ síť však nezakrývá původní podklad úplně. Malířský objekt dává divákovi tušit podobu diskrétně utajeného portrétu a podněcuje jeho představivost (Vorfahr, 2010).