Ministerstvo kultury ve středu 26. května prostřednictvím ČTK informovalo, že nový ředitel NG by mohl být znám ve čtvrtek 3. června. Připomeňme si, že mezinárodní komise svého kandidáta na tento post vybrala již 14. dubna! O tom, jaké tlaky zabránily tomu, aby byl ředitelem jmenován Jiří Fajt, pro kterého hlasovalo 10 z 12 členů komise, se dá jen spekulovat. Odpovědnost za to, že se celé výběrové řízení změnilo v trapnou frašku, však v konečné instanci nese ministr Václav Riedlbauch.
Když se ministr začátkem roku rozhodl uspořádat konkurz na ředitele NG, vypadalo všechno nanejvýš slibně. Ministr své plány konzultoval se zástupci odborné veřejnosti, navrhl, aby výběrová komise byla zcela nezávislá (bez zástupců ministerstva coby zřizovatele galerie) a v rozhlasovém rozhovoru dokonce spekuloval o tom, že by v čele galerie mohl stanout cizinec. Ministr se sice nikdy nezavázal, že automaticky jmenuje toho, koho komise vybere, ale naznačoval maximální vůli se jejím rozhodnutím řídit.
25. února v rozhovoru na Radiožurnálu například prohlásil: „My tu komisi chceme postavit vyloženě z odborníků z veřejnosti. My tam nechceme být jako úředníci dneska státní, tam nechceme být jinak přítomni, než jako být u toho, ale nerozhodovat. Čili rozhodovat budou skutečně odborníci.“ Byl jsem osobně přítomen jednání, na kterém dokonce navrhoval, aby většinu v komisi měli zahraniční odborníci.
Pod dojmem těchto kroků a prohlášení jsem do březnového Art+Antiques napsal komentář velebící otevřenost celého procesu: „O to více si zaslouží ocenění způsob, jakým ministr kultury Václav Riedlbauch chystá výměnu v čele Národní galerie. Lze polemizovat se samotným záměrem odvolat Milana Knížáka, případně kritizovat výběr lidí, s nimiž ministr konzultoval přípravu výběrového řízení, nelze mu však upřít, že postupuje nanejvýš korektně. (…) Doufejme, že se takto otevřený a korektní způsob chování (nejen v kultuře) jednou stane běžnou normou.“
Dneska je mi z vlastních slov trapně, neboť to, v co celý proces degradoval, nemá s původním záměrem nic společného. První problémy se vyskytly ještě dřív, než stačil citovaný článek vyjít. Ministr dodatečně přistoupil na požadavek Milana Knížáka a do komise jmenoval další tři zástupce podle jeho volby. Zatímco před tím šlo doufat, že komise bude rozhodovat skutečně nezávisle, po této změně se zdálo, že výsledkem může být maximálně nějaká plichta. Zvlášť když začátkem dubna vyšlo najevo, že mezi přihlášenými je i Milan Knížák.
Jelikož ministr dopředu avizoval, že pokud bude rozhodnutí komise nejednoznačné, nebude se jím řídit, očekával jsem zhruba tento scénář: Knížákovi členové budou hlasovat pro Knížaka, čímž pádem bude zbytek komise tlačen ke shodě, jen aby celé řízení neskončilo blamáží. Poměr 9:3 by ministr mohl ještě přijmout jako jednoznačné doporučení. Výběrové řízení se tak z hledání nejlepšího změnilo v hledání kandidáta, který především nebude nikomu vadit.
Za jednoznačného favorita jsem v této situaci považoval Marka Pokorného. A nebyl jsem sám. „Kdyby se ta porota rozhodovala politicky, tak by vlastně asi logicky volila Marka Pokorného jako takový rozumný střed,“ komentoval situaci v den zasedání výběrové komise v České televizi redaktor Respektu Jan Vitvar. (Podobně vyznívá i analýza Jana Štětky v týdeníku Ekonom otištěná začátkem května – zde.)
Když se komise vyslovila pro Jiřího Fajta, měl jsem z toho upřímnou radost. Ne proto, že bych si myslel, že Fajt je jednoznačně lepším kandidátem než Pokorný (Fajta, Pokorného i Víta Vlnase po odborné stránce považuji za rovnocenné kandidáty), ale proto, že komise odolala vnějším tlakům a rozhodla svobodně.
To, že rozhodnutí komise nebylo oficiálně zveřejněno, bylo jasným signálem, že Fajtovo vítězství ještě zdaleka nemusí nic znamenat. V médiích, zejména na internetu se záhy začaly ozývat pomlouvačné hlasy zpochybňující průběh hlasování komise a napadající předchozí Fajtovo působení v NG (viz komentář artalku k článku uveřejněnému v Lidových novinách – zde). I nadále jsem ale věřil ve vůli ministra respektovat rozhodnutí komise a jeho mlčení jsem chápal jako strategický krok. Fajt se příliš mnoha lidem v NG i na ministerstvu nutně musí jevit jako potencionálně nebezpečný a ministr byl jistě vystaven silnému tlaku, aby jej nejmenoval.
Jak dny a týdne přibývaly, má víra, že ministr bude rozhodnutí komise respektovat, postupně slábla. Definitivně ji pohřbil rozhovor, který minulý pátek poskytl ČT24 (k přehrání – zde). Proč se doporučením komise neřídí, nevysvětluje, pouze zdůrazňuje, že i kandidáti, kteří se umístili na dalších místech, jsou zajímaví. Nepřímo tak vlastně říká, že výběrová komise byla pouhé divadlo. „Já mám tři kandidáty. Já vám to prozradím. A už ta jména stejně běhají, tak já vám řeknu, o kterých jménech skutečně přemýšlím – Jiří Fajt, Marek Pokorný, Vladimír Rösel,“ prohlásil minulý týden ministr. (To, že tím též popírá tři týdny starou tiskovou zprávu ministerstva (zde), ve které uvádí, že ve hře jsou „tři varianty řešení“, přičemž se ale „nejedná o tři různá jména“, se nakonec zdá být pouhou malicherností.)
Zatím poslední prohlášení pro ČTK se nese v podobném duchu (zde). Ministr se chce příští týden sejít s českými členy výběrové komise a „ještě týž den“ oznámit jméno budoucího ředitele. Možná to teď přeháním na druhou stranu, ale nedokážu přijít na jiný důvod, proč ministr svolává tuto „druhou komisi“, než že si chce zajistit alibi, že jmenování jiného kandidáta než Jiřího Fajta není pouhou jeho libovůlí.
artalkweb.wordpress.com 