Konkurz na šéfa NG pohledem člena výběrové komise

Ministr kultury včera (3. 6. 2010) ohlásil, že nového ředitele NG nejmenuje a že svému nástupci pouze doporučí, aby vybíral mezi Jiřím Fajtem, kterého nezávislá odborná komise na toto místo nominovala, Markem Pokorným, který skončil třetí, a pátým finančníkem Vladimírem Röselem (zpráva ČTK;  záznam z tiskové konference vysílaný ČRo; profily ministrových kandidátů zde). Členka výběrové komise Milena Bartlová napsala pro artalk komentář popisující zákulisí celého konkurzu, který opatřila trpkým titulkem: „Jak si zas jednou naivkové odřeli ústa a zvítězil duch Kocourkova (v lepším případě)“.

 

Twoface a Hádankář konzultují své další plány

 

Bylo – nebylo. Ministr kultury Václav Riedlbauch, jmenovaný do původně překlenovací, poté roční vlády za ČSSD, se rozhodl exemplárně vyřešit úkol, o nějž se marně pokoušeli jeho předchůdci – vyměnit ředitele Národní galerie. Koncem února svolal poněkud nesourodou skupinu lidí (jednotlivé respektované osobnosti, jeden galerista, děkan Filosofické fakulty Karlovy univerzity, dva novináři a zástupkyně dvou profesních sdružení – jako předsedkyně UHS jsem se zde ocitla i já), aby se s nimi jako se zástupci odborné veřejnosti poradil, jak má výběrové řízení proběhnout.

V březnu skutečně výběrové řízení vyhlásil, přičemž podmínky výběru i členové komise vzešli ze zcela otevřeného jednání. Ministr původně navrhl, aby celá komise byla složena ze zahraničních odborníků, po debatě poradního sboru byl jejich podíl snížen na 3 z devíti. Když po několika dnech ministr komisi veřejně jmenoval, byla v ní navíc tři další jména (z toho jedno ze zahraničí), zjevně přidaná na žádost Milana Knížáka (krátké životopisy jednotlivých členů komise zde). Rovněž na ministrův návrh v komisi nebyl nikdo z pracovníků ministerstva. Stejnou otevřenou dohodou bylo sestaveno i pět jmen těch, koho ministr přímo vyzval k účasti na výběrovém řízení (profily oslovených kandidátů zde).

Už před zasedáním komise ale pozitivní obraz celé věci začal dostávat trhliny. Marta Smolíková a já jsme byly pozvány do diskusního pořadu ČT Kontexty, na jehož dramaturgii jsme samozřejmě neměly žádný vliv. Poté jsme obdržely od ministra velmi ostře formulovanou výtku, že jsme veřejnou “konfrontací s Milanem Knížákem” údajně porušily nezbytnou nezaujatost členů výběrové komise. Projekty a motivační dopisy uchazečů dostali členové komise jako přílohu v mailu s vymazanými osobními jmény a měli je posuzovat anonymně; jména uchazečů nebyla nikdy (dodnes!) oficiálně zveřejněna. Ministerstvo odmítlo potvrdit i skutečnost zjevnou ze znění jednoho z materiálů, že do konkursu se nečekaně přihlásil i sám Knížák. Nepochopitelné tajnůstkářství se ukázalo jako pouhá předehra toho, co následovalo po zasedání komise.

To se konalo 14. dubna a trvalo celý den. Členové komise podepsali standardní a běžně přijatelný závazek, že o okolnostech a průběhu výběrového řízení nebudou veřejně informovat až do jeho ukončení. Komise pečlivě vyslechla všechny uchazeče a rozhodovala samozřejmě nejen na základě předložených projeků, ale také na základě těchto prezentací a následné diskuse. Hlasovací systém byl komisi uložen ministerstvem a tím, že je sice komplikovaný, ale zajišťuje nejvyšší míru objektivity. Byl to dvoustupňový systém, kdy hlasující vytváří anonymně pořadí uchazečí, při sčítání hlasů se eliminují krajní hodnoty, a nakonec komise hlasuje veřejně o tom, zda prvního uchazeče doporučí jako vítěze.

Pořadí uchazečů bylo následující: Jiří Fajt (s desetibodovým odstupem od následujících, kteří pak měli odstupy mnohem menší), Richard Drury, Marek Pokorný, Vít Vlnas, Vladimir Rösel, Milan Knížák, Monika Burian. 10 hlasy proti 2 (proti byli, celkem očekávatelně, oba Knížákovi lidé) doporučila komise Fajta. Regulérnost jednání nikdo nezpochybnil. Zasedání komise byli přítomni náměstci ministra Karabec a Mikeš a ředitel odboru muzeí a galerií Wiesner. Ačkoli původně mělo být jednání v angličtině, kvůli jejich neznalosti tohoto jazyka bylo celé tlumočeno. Jejich role se omezila na pouhé pozorovatele a garanty úřední korektnosti.

 

"I kandidáti na dalších postech mi přišli zajímaví..." / foto: Jan Rasch

 

Barvitosti zasedání dodala samozřejmě účast Milana Knížáka, který přišel bez omluvy o 10 minut pozdě a v prvních větách komisi sdělil, že byla sestavena nekvalifikovaně a z lidí, kteří jej a jeho činnost nemohou hodotit. Peter Klaus Schuster, bývalý ředitel Staatliche Kunstsammlungen Berlin, který jako jediný z přítomných dosud neměl tu čest se osobně s Knížákem setkat, byl viditelně otřesen a myslím, že když si uvědomil, že tento muž byl po deset let ředitelem NG, vzdal dosud patrnou snahu pochopit české poměry a specifika.

Celkově lze shrnout, že Fajt, Vlnas a Pokorný měli srovnatelně kvalitní a profesionální projekty i prezentace; svou prezentací a vizí – na rozdíl od příliš stručného projektu – vysoko vynikl a komisi oslovil Drury. Zatímco Pokornému mohlo v očích některých členů komise uškodit absolutorium vysokoškolského oboru “vědecký komunismus”, Fajt naopak získal svým nesporným mezinárodním rozhledem a přesahem. Zejména čtyři členové komise ze zahraničí zjevně posuzovali uchazeče bez ohledu na jakékoli další souvislosti, protože si uvědomovali, že dostatečně nerozumějí vnitřním podmínkám muzejního i obecně kulturního provozu u nás – například částky v rozpočtu NG považovali za nicotné a bylo třeba jim vysvětovat, že nelze automaticky přepočítávat tyto sumy na eura a že NG patří k vůbec nejlépe financovaným státním kulturním insitucím v ČR…

Zlý sen se ze zdánlivě úspěšného a čistě probíhajícího dění stal během několika dnů. Český mediální kanál (kanál ve smyslu žumpa) začal nechutnou dezinformační a dehonestující kampaň; po počátečních lapsech serverů Lidovky a Parlamentní listy si jí seriózní média naštěstí nevšímala. Česká intelektuální společnost ale, bohužel, zřejmě není dostatečně informačně gramotná, takže se i mezi odborníky rozšířily pomluvy s dovětkem “…ono na tom něco bude”. Ministr, který nepovažoval za slušné členům své vlastní komise ani poděkovat, se jich zastal jen vlažně a neoficiálně.

Nejen že ministerstvo nadále mlčelo, ale mohlo být vedle archivu Národní galerie a člena komise za NG Tomáše Vlčka jediným možným zdrojem informací a písemností, se kterými dezinformace pracovaly. Ministr začal zneužívat slušnosti a korektnosti členů komise, kteří dodržovali závazek mlčenlivosti, i sám osobně. Jím nebo jeho náměstky při různých příležitostech vyslovované výroky o tom, že jednání komise bylo pochybné, výsledky nejednoznačné a o tom, že je nutné vše ještě znovu zvážit, byly nepravdy. Ministr začal tvrdit, že všechny materiály sám prostudoval a se všemi uchazeči znovu několikrát jednal. Tím dal najevo, že práci komise vůbec nepotřeboval. Nelze tedy uzavřít jinak, než že ji celou jmenoval jen proto, aby měl jakousi civilizovanou zástěrku, která má krýt jeho autokratické rozhodnutí. Není opět divu, že se postupně rozšířily více či méně věrohodné fámy o politické i přímé korupci, která do rozhodování vstupuje.

Po hrozbě některých členů komise, že se veřejně distancují od dalšího průběhu výběrového řízení, a po otevřeném dopise Jiřího Davida (zde), se ministr rozhodl, že několik dnů po volbách oznámí výsledek výběrového řízení. Prý překvapen žádostí premiéra, aby po volbách už nečinil významná personální rozhodnutí, nejmenoval nového ředitele, zároveň ale odmítl prohlásit výběrové řízení za zrušené a neúspěšné. Svému následovníkovi prý předá veškeré materiály s tím, že by se mělo vybrat z trojice Fajt – Pokorný – Rösel.

Zcela šokující součástí tiskové konference bylo i to, že ministr prakticky zopakoval nepodložená obvinění Jiřího Fajta z toho, že zavinil „problémy v hospodaření NG“ v letech 1997-1999. Fajt přitom nikdy nebyl generálním ředitelem NG (tím byl Martin Zlatohlávek, a před nástupem Milana Knížáka byla NG téměř rok v „nucené správě ministerstva“, jak se tehdy vyjádřil ministr Dostál, pod vedením Dagmar Šefčíkové). Za stejně znějící obvinění už Fajtův právní zástupce zažaloval Milana Knížáka. Na novinářskou otázku, proč že je tak strašný politický problém vyměnit jednoho ředitele, odpověděl kocourkovský ministr: „na to si odpovězte sám…“

 

členové výběrové komise Lubomír Slavíček a Marta Smolíková, v popředí autorka článku Milena Bartlová / foto: Jan Rasch

 

Knížák tedy ve výsledku momentálně dosáhl svého – zůstává ředitelem. Je to ale už jen prázdná slupka. Muž se zbytky cti v těle by na jeho místě musel rezignovat sám a nelze se neptat po dalších motivacích jeho úporného setrvávání ve funkci. Marek Pokorný by nebyl nijak fatálně špatným ředitelem, i on by ale dnes měl mít pocit, že byl bez svého zavinění umazán pochybnými praktikami. Myslím, že celá akce ve výsledku přinesla více škody než užitku. Celý koncept nezávislé poradní komise odborníků byl zpochybněn. Většina jejích členů se právem domnívá, že jejich dobré jméno a morální kredit byly zneužity pro podivné zákulisní machinace.

Jak to obvykle (u nás) bývá, nelze ukázat na jediného zloducha, který by tahal za nitky, protože i zájmy jednotlivých aktérů jsou různé: ministerský aparát chce takového ředitele NG, se kterým si bude rozumět jak ve věci hladkého byrokratického chodu instituce, tak i zapojení do sítě ekonomických vztahů, které mohou hraničit až s korupcí (ano, toto tvrzení je samozřejmě nedokazatelná hypotéza, která se zakládá jen na neověřených spekulacích). Knížák chce zůstat ve funkci ředitele NG co nejdéle, už proto, že je přesvědčen o tom, že ji vykonává výtečně. Kandidáti mají podporu z různých míst české politické a společenské scény.

V tomto systému vazeb má nezávislá výběrová komise zastupovat zájem kulturní veřejnosti, která chce kvalitní veřejné muzeum výtvarného umění, a zájem daňových poplatníků – resp. státu, kteří požadují fungující instituci, schopnou mezinárodní reprezentace a efektivně využívající veřejné (státní) finance. Historikové umění v komisi reprezentují nezbytnou odbornou garanci ředitele instituce, která přes všechny své širší souvislosti a zodpovědnosti je především uměleckohistorickým pracovištěm, spravujícím státní sbírky vysoké finanční i kulturní hodnoty. Národní galerii nečiní ústředním muzeem umění v zemi barvitá celebrita na místě ředitele ani deset paláců, nýbrž špičková odborná kvalita její práce.

Výběrová komise ministrovi při jeho politickém rozhodování slouží jako nezbytná opora. Proto je funkční jedině takový zákonný předpis, který – jako na Slovensku – zároveň předepisuje ministrovi povinnost výrok výběrové respektovat. Jestliže v našem případě komise byla využita jen jako zástěrka pro neprůhledná rozhodování, je zřejmé, že se u nás prohlubuje distance od evropských kulturních norem a od demokratické podstaty politické reprezentace. Knížák nebyl špatným ředitelem proto, že skončil před 11 lety ve výběrovém řízení až na čtvrté pozici. Ale výběrové řízení je osvědčeným nástrojem, jak přijít na to, že někdo dobrým ředitelem nebude, už předem – a ne nesmírně drahou cestou pokusu a omylu.

 

"...na to si odpovězte sám..." / foto: Jan Rasch

 

Naše česká pohádka nabrala podivný spin: princ se ukázal být hloupým a neschopným Honzou, který si vzal větší sousto, než dokázal zvládnout. Stejně jako u jiných svých rozhodnutí, ukázal ministr Riedlbauch možná dobrou snahu, ale praktickou neschopnost. Je otázka, co je u politika horší, a to nejen pro jeho další kariéru. Škody z jeho nezodpovědného jednání jsou podle mne těžší než to, že na nového a lepšího ředitele pro Národní galerii si budeme muset ještě nějakou chvíli počkat. Členové komise a vítězný kandidát byli protaženi bahnem pomlouvačné kampaně a napříště budou nepochybně váhat, zda vstupovat do podobných situací. Díky účasti zahraničních kolegů jsme jako Česká republika utržili další mezinárodní ostudu.

Pohádka, navíc špatná a nepovedená, skončila. Přese všechno totiž platí, že budeme mít takovou Národní galerii, jakou ji – my všichni – dokážeme mít.

Reklamy