TZ: Do tohoto světa

Do tohoto světa / Pasáž U Hájků / Praha /21. 8. 2010 – leden 2011

Pasáž U Hájků otevře vernisáží 19. srpna 2010 novou výstavní expozici věnovanou studentům vysokých uměleckých škol oboru sochařství. Tvůrčí přístupy mladé generace k současnému umění jsou velmi liberální, těží jak z tradice, tak i ze současných trendů vývoje výtvarného umění, které na sebe stále častěji bere roli kritického komentátora společnosti. Výstava se v dolní části pasáže (Katka Venclíková, Lukáš Rais, Ruda Samohejl (všichni z VŠUP Praha), a Kryštof Hošek (AVU Praha) zaměřuje především na modelovanou plastiku, v dnešním sochařství opomíjený obor.

K tradičnímu pojetí sochy má nejblíže Kryštof Hošek (1984) plastikou Eva, biblickou postavou, kterou autor s nadsázkou převedl do současnosti. Na vysokých podpadcích rozkročená Eva není vůbec naivní a nezkušená, trpělivě snáší na svém korpulentním těle lascivně obtočeného hada, a téměř s dychtivou erotickou poživačností zaklání hlavu před našeptávajícím pokušitelem. Hošek vyjádřil sochou Evy vratký konzumerismus dnešní doby, žít a užít bez ohledu na následky.

Podobně uvažovala v sousoší Zdání i Katka Venclíková (1981). Jde o torsa ženy a muže, který se podobně jako Hoškův had sklání k šíji ženy, o níž ale nemůžeme s určitostí říci zda erotické gesto přijímá či odmítá. Autorka vytvořila pro dnešní dobu symbolický obraz napětí mezi dvěma dominancemi, a vyjádřila nejistotu současných vztahů mezi mužem a ženou. Zdánlivě lyrický výjev může skrývat brutální hru, v níž nevíme kdo je oběť a útočník.

Naproti tomu Diskobolos Lukáše Raise (1975) je portrétem konkrétního člověka, uvězněného sice ve svém chromém těle, ale přesto šťastně rozverného tak, jak ho všichni znají. Metafora tohoto díla je zřejmá, mentálně postižený člověk disk daleko neodhodí, a přesto svou bezprostředností nastavuje zrcadlo všem šťastně zdravím a věčně nespokojeným.

Diskobolos je v tvorbě Lukáše Raise spíše výjimka, autor vytváří především rozměrné objekty svařováním již vyrobených typizovaných průmyslových prefabrikátů.

Aktuálně symbolický podtext nese i plastika Lenka od Rudolfa Samohejla ( 1987 ), k níž stál rovněž modelem konkrétní člověk. Autor se snažil vyjádřit vnitřní svět dívky i s jejím postojem k societě. Extrémně rozpažené ruce symbolizují vzdor, vzepření se hodnotám a tlaku dnešního světa, jsou metaforou snahy ubránit a uchovat lidskou přirozenost a integritu. Tuto myšlenku podtrhuje i centrální kompozice evokující kříž jako motiv vyváženosti a harmonie člověka v nestabilním světě. Umění bylo vždy také zrcadlem doby, je cenné, že mnozí mladí začínající autoři, zabývající se figurální sochařskou tvorbou, chápou existencionalitu člověka v tomto kontextu.

Jestliže dolní pasáž representuje především interiérovou tvorbu, v horní části pasáže vystavuje Pavla Kačírková ( 1985, FAVU Brno) velkoplošné tisky fotografií dokumentující její exteriérovou realizaci Křížové cesty u Šarov na Zlínsku (2008), a stále probíhající projekt Kaple – Objekty do krajiny, navazující na Křížovou cestu.

Autorka cítí potřebu vytvářet nové umění s obecně platným posláním, v obou projektech jde o sakrální motivy a duchovní tématiku ztvárněnou jednoduchými a přesto funkčními prostředky. O svých objektech přemýšlí architektonicky, tím přesahuje sochařský obor, protože cítí abstraktní hmotu svých železných kaplí a betonových křížů v krajině více jako stavbu než výtvarné dílo. Na její snaze je cenné, že podřizuje ideu a účel formě, která nese konkrétní obsah. U Kačírkové jsou to třeba jen dva plechy v nadzemní výšce 6 metrů, které reagují na vliv větru. Netradiční materiály, monumentalita a jednoduchost jsou hlavními znaky její práce, pohyb vertikály vzhůru symbolizuje nejen pomyslnou cestu k Bohu, spojení země a nebe, ale vybízí k možnosti duchovního spočinutí vůbec. Například vnitřní prostor betonového kříže tvoří dutinu, do které se může postavit člověk, a přijmout tak na sebe podobu Kristova utrpení. Člověk nemusí stát před křížem, ale může se stát jeho součástí. Práci Kačírkové nemotivuje jenom její osobní víra, a do jisté míry i únik z tíživé existencionalisty dnešního nejistého světa, ale snaha nabídnout lidem místo útěchy při putování krajinou.

Jan Paul