TZ: Zbyněk Sekal

Zbyněk Sekal: SKLÁDANÉ OBRAZY, SOCHY A SCHRÁNKY / BRNO GALLERY CZ  / Brno / 3. 9. – 8. 10. 2010

Výstava představí průřez tvorbou Zbyňka Sekala (1923), autora, který se v šedesátých letech svou polohou přiblížil projevu autorům z okruhu neveřejných Konfrontací. V roce 1969 však emigroval a po celý život působil ve Vídni, kde v roce 1998 zemřel. Jeho tvorba obsahuje vzácnou vyváženost duchovní hodnoty a racionality. Jen málokomu se podařilo docílit tak soustředěné výpovědi o základních principech světa a otázky člověka v něm.

Základem Sekalovy citlivosti byla potřeba absolutní koncentrace. Ta jej přivedla k tvorbě komorních formátů, do kterých soustředil celé své dílo. Hned v počátcích zasáhla jeho cítění rána koncentračního tábora, syrová zkušenost o absurditě lidství. Vznikaly emotivní kresby a malby, které však od druhé poloviny 50. let postupně ustupovaly sochařskému projevu. Ten našel vyjádření ponejvíc v bronzu, vždy důsledně patinovaném. Často uváděná raná plastika Mrtvá hlava (1957) je důležitým začátkem cesty od oblosti tvaru k redukci figurálního tvarosloví na jednoduchý znak (Dvojice, 1973, Postava, 1975). Ve stejné době Sekal dospíval i ke značně oproštěným řešením. V nich antropomorfní forma téměř mizí a na její místo nastupuje zájem o možnosti hmoty a jejího otevírání do prostoru (Bez názvu, 1972, Brána, 90. léta). Ovšem i v těchto téměř abstraktních plastikách zůstává nosným právě ono napětí mezi organickým (emotivním) a geometrickým (racionálním), které nenechává zapomenout, že východiskem bylo i zde téma člověka.

V první polovině 60. let se Sekalova tvorba rozšířila o materiálové reliéfy, které autor nazval skládané obrazy. Vznikaly kontinuálně od roku 1962 a vedle bronzových plastik představují důležitou linii Sekalova díla, pro něj snad nejvíc typickou. Jejich základem jsou nalezené materiály – dráty, kovové destičky, plechy, prkénka, dřevěné špalíčky, ale také pozůstatky lidské činnosti – dvířka, hřeby a šrouby. Tyto nepotřebné, poškozené, většinou zahozené předměty Sekal uváděl do nových kontextů jako věcné fragmenty nám známého světa a autentické svědky lidského bytí. Vedle sugestivních spletí vytvořených omotáváním drátu do neprostupných skrumáží ukotvených na dřevěném nebo plechem pobitém podkladu, vznikaly dřevěné desky pracující s principem probíjení nebo stahování šrouby (Bez názvu, 1967). Zde se Sekal snad nejvíce přiblížil výrazovosti umělců z okruhu pražských Konfrontací, s nimiž také vystavoval na proslulé výstavě D (1964). Jeho informelně směřovaný projev však nesklouzl k drásavě existencionálnímu dramatu, ale vyplýval ze zájmu o významové možnosti materiálu jako zdroje asociačních pochodů a následných interpretací.

Sekal nikdy nepodléhal dobovým aktualitám, ani v této fázi ani v desetiletích následujících. Jeho výtvarné myšlení bylo vedeno vlastním programem a od prvopočátku směřovalo k řádu, objektivizaci a vyvážené formě. Obzvlášť citlivý je okruh skládaných obrazů pracujících s otiskem. Vryp, skvrna, plošný nebo reliéfní obrys zde fungují jako stopa zmizelého. Sekal v nich pracoval s kódem paměti a autentickou stopu v ploše, ať již na dřevěné desce nebo prkénku, uchopil jako záznam doby, kdy použitý materiál žil vlastním životem, naplňován ději a událostmi povětšinou svázanými s člověkem. Vznikaly desky s krajně minimalistickým dělením plochy i složitější prkénkové reliéfy, jejichž skladba je taktéž podřízena jasnému geometrickému řádu (Bez názvu, 1980, Tři 1992). Tato racionální organizace našla využití i v plechu. Jednotlivé geometrické elementy jsou ukotveny na podklad pomocí hřebíků či šroubů, které v ploše „vykreslují“ lineární skladbu, ať již lapidární (Bez názvu, 1994) nebo rozvětvenou do komplikovanější sestavy (Bez názvu, 1993). Materiálové vlastnosti železného nebo měděného plechu zde navíc otevírají cestu vizuálnímu působení světla a s ním vzniku nečekaných procesů jako je odraz, vyzařování nebo proměna barevného tónu. Tyto fyzikální jevy získávají v důsledku měnících se světelných podmínek emocionální dosah, který se zpětně stává významovým protějškem vůči racionalitě výtvarné formy.

Princip skládaných obrazů vyústil počátkem 80. let v dřevěných objektech tzv. schránkách. V nich Sekal překročil dvoudimenzionální hranici a systém ukládání a fixování nalezených fragmentů rozvinul do prostoru. Tektonický charakter těchto dřevěných konstrukcí jasně odkazuje k principu stavby, ovšem nikoliv ve smyslu utilitárních lidských obydlí, ale svatyní a chrámů, jejichž úkolem je chránit „ono“ vzácné uvnitř. Středem Sekalových schránek však není relikvie, ale běžný předmět ze života lidí. Kus dřeva, prkénko s páskem kůže, kovový fragment jsou vnímány jako centrum našeho soustředění. Pohled diváka je intuitivně vtahován k tomuto jádru, které napůl skryté vprostřed křehké konstrukce znepokojuje svou samozřejmostí a stabilitou.

Napětí mezi pevně daným (určeným, vymezeným) a relativním (pomíjivým, nestabilním) tak citlivě zakódované do Sekalova díla, vypovídá, že podstatou jakékoliv existence je vzájemnost komplementárních sil. Ty jsou základem nejen celého kosmu, ale i lidského bytí. Nejsilnější je vztah trvání a pomíjivosti, tedy princip, který nás provází jako nevyhnutelný důsledek času a jeho plynutí. V díle Zbyňka Sekala však lidská pomíjivost resp. smrtelnost získává širší rozměr. Sekalův člověk je totiž osvobozený od vlastní individuality i limitu uchopitelného času a v optice velkého lidského pokolení se stává nositelem paměti své tisícileté existence v nekonečném čase vesmíru.

Ilona Víchová

Reklamy