In_margine (k výstavě Decadence Now!)

Milena Bartlová: Obrana kunsthistorie na nečekaném příkladě dekadence

Jsou-li dnes povoleny marketingové strategie i ve sféře intelektuální produkce, bude na místě využít chytlavého tématu a už dál neodkládat zahájení mého záměru publikovat na tomto webu víceméně pravidelně komentáře na okraj zdejšího dění ve vizuální kultuře. Začněme tedy výstavou, která je mládeži do 15 let nepřístupná, ale na níž je ve skutečnosti jedinou nemravností výše vstupného.

Příloha Lidových novin Orientace (2. října 2010; zde) publikuje pod názvem Těžko býti dekadentem bezmála jednohlasný odsudek výstavy Decadence Now!, jak jej ze svých pohledů vyslovuje skupina našich významných teoretiků, kurátorů a kritiků současného umění, včetně dvou umělců. Většina toho, co považují za vážné slabiny výstavy, se dá shrnout jako „kunsthistorický“ přístup jejího autora Otty Urbana. Hodlám naproti tomu tvrdit, že právě uměleckohistorická definice kontextu (v tomto případě označeného jako dekadence), je vlastním smyslem výstav, pořádaných veřejnou institucí. Kritici mají pravdu, že mnohá z vystavených děl sama o sobě nejsou nijak zvlášť zajímavá a důležitá. Připadá mi ale, jakoby přehlédli, že právě ustavení kontextu dává celku význam, a to nikoli nepodstatný. (Neměla jsem dosud možnost číst žádné vlastní výklady autora, takže moje interpretace nejsou literárního původu, čtu je z výstavy samotné, jíž rozumím na základě poznání, které produkuje kunsthistorie. Nerada přiznávám, že mi nezbývá než občas použít i toto ošklivé slovo s mírně pejorativním nádechem.)

Charakteristika dekadence jako excesu (přemíra, ale také překročení mezí) vymezuje téma v souladu s dnešním euroamerickým intelektuálním diskursem. Na výstavě vidíme signifikaci excesu, kterou produkuje výtvarná tvorba a jež zpětně umožňuje vyjednávání (nikoli definici a následnou obranu) hranic. Jde tedy o uměleckou tvorbu v pravém smyslu, jako nástroj společenské sebereflexivity. (Myslím, že Urbanův důraz na „kvalitní provedení“ vybraných děl, kterým výstavu brání před nařčením z pornografie, bude nakonec spíš kontraproduktivní.) Uvažovat o dekadenci jako o morálním tématu a jako o provokaci naproti tomu znamená pracovat s kontextem řádově sto let starým. Ano, v našem prostředí to stále ještě určitá provokace je – a myslím, že brzy se můžeme těšit na protesty z prostředí naší, specificky česky konzervativní „morální většiny“, která ostatně tvoří zázemí dnešní vlády. Prvním kontextem je tedy dnešní česká společnost, která přes řadu již konaných výstav (mnohé z nich právě v Rudolfinu) dosud není doopravdy zvyklá na otevřenou tematizaci sexu, smrti, bolesti a hnusu v prostoru vyhrazeném „krásnému umění“. Jde především o smrt a rozklad: ukazovat smrt a mluvit o ní je dnes zřejmě jediné skutečné tabu. Z pohledu historie je zřejmé, že si v tomto směru vyměnila místo se sexualitou, která se naopak zpodobuje s maximální otevřeností. Tabuizace smrti v naší kultuře i diskurzu vede k nevědomému pronikání nekrofilie do mnoha vrstev společenského života – jak to výstižně zachycují vystavené taxidermie (vycpaná zvířata).

Proto lze soubor děl tematizujících sex se značným důrazem na perverzi označit za banalitu –  pokud ovšem odhlédneme od celku výstavy. Uměleckohistorický pohled ale odkrývá, jak se tyto obrazy, fotografie, sochy a objekty odrážejí od pozadí celku vizuální kultury. V případě tematizace sexu je to především pornografie. Vskutku, pokud divák nikdy pornografii neviděl, porozumí některým vystaveným dílům jen částečně. Zřejmě lepší obeznámenost s touto sférou dnešní vizuální kultury u nejmladší, internetové generace je příčinou, proč sály Rudolfina zaplňují skupinky vážně zaujatých diváků z věkové skupiny kolem osmnácti, zatímco výjimečný starší návštěvník se snaží nedívat nalevo ani napravo a prochází s nápadnou kombinací pohoršení a studu. Bulvární povrchnost, které se musíme každodenně aktivně bránit, pokud nechceme, aby stále hlouběji pronikala do našeho života, zde tematizují díla, která si vážně pohrávají s prvoplánovou přitažlivostí – ironicky přitom sklízejíce obrovský komerční úspěch (Jeff Koons, Damien Hirst).

Další a nikoli nejméně významný kontext, který uměleckohistorický koncept výstavy ustavuje a ozřejmuje, je návaznost na důstojnou a svého druhu klasickou tradici dekadentního umění. Dnes je fascinace smrtí i sexem, jako koneckonců ústředními tématy lidského života, o pořádný kus dál – v situaci po smrti Boha, po konci velkých příběhů i po smrti umění. Českou společnost v osmdesátých a devadesátých letech prakticky minula umělecká reflexe spojení sexuality se smrtí při nástupu epidemie AIDS. Hned na začátku výstavy visí mladistvý autoportrét Roberta Mapplethorpa v lehce perverzní (dekadentní) stylizaci; na jejím konci jeho autoportrét před smrtí na tento „moderní mor“ (protože chápaný jako trest za hříchy, jmenovitě za mužskou homosexualitu). Opravdu lze tváří v tvář těmto obrazům tvrdit, že tu chybí existenciální rozměr? Intenzivních obrazů a souvislostí výstava nabízí k uvidění a prožitku víc. Divák jen musí mít odvahu je nahlédnout pod ironií lacině blýskavého povrchu a nenechat se svést pocity estetického i čistě fyzického zhnusení. Morální i estetické pohoršení, obávám se, zakrývá neochotu pustit si tohle všechno na tělo.

Nepíšu normální recenzi, takže nechávám stranou mimořádný doprovodný program i další související výstavní projekty. Chci zde zdůraznit toto: Ukázat a inscenovat souvislosti, které pomohou divákovi v jeho vlastním uměleckém prožitku, je nejvlastnějším úkolem (dobré) historie umění.