In_margine (k filmu Sv. Václav)

Milena Bartlová: Slavme slavně slávu slavných Slávů I.

Bylo by pěkné, kdyby tyto komentáře na okraj zdejší vizuální kultury na sebe nějak navazovaly, ale předem jsem se neodvážila s tím počítat. Příjemně překvapuje, že hned na začátku to docela funguje: nemělo slavnostní představení němého filmu Svatý Václav k státnímu svátku tohoto světce 28. září jistý nádech dekadentní nekrofilie?

Představuji si, že konzervativní poradci našeho konzervativního premiéra měli velkou radost, jak originálně a moderně se jim podařilo vyřešit důstojnou oslavu zánovního státního svátku, s nímž se dosud žádné rituály nespojují. Tedy přesněji řečeno – svatováclavských rituálů, performancí a vizuálních reprezentací je mnoho a představují jednu z nejdelších kulturních tradic této země, jsou ale jednoznačně náboženské, přesněji řečeno církevní. Ty, které přesahovaly do všedního života, vymizely s industrializací země a modernizaci společnosti, takže z nich zbyly jen houby václavky. Dosud neznámý velkofilm z roku 1930 je terno: je to sekulární a moderní, ale zároveň je to důstojné, a film byl přece právě pro státní reprezentaci už původně pořízen. Při jeho natáčení komise odborníků údajně pečlivě dbala na ideovou vyváženost z hlediska moderního sekularismu, což předem zbaví argumentů ty, kdo by snad nepovažovali za vhodné, aby momentálně vládnoucí skupina prostřednictvím oslavy státního svátku vychovávala ostatní občany směrem k vlastnímu náboženskému přesvědčení.

Ideje jsou ideje, a vizuální skutečnost je něco jiného. Ačkoli osobní přítomnost v Rudolfinu na slavnostním promítání filmu za doprovodu symfoniků označovala příslušnost pozvaného k nejvyšší elitě v zemi, demokratická doba zároveň požaduje, aby se celý podnik přenášel veřejnoprávní televizí. Ten se tak přirovnal k jiným podobným přenosům – od sjezdů KSČ přes bohoslužby po volbě prezidenta až po návštěvu Baracka Obamy. Na úvod divák na vlastní oči zahlédl docela dost neobsazených míst. A pak mohl sledovat dvouhodinový němý film, jehož vizuální výrazové prostředky staví na velké míře patosu, výrazné gestikulaci a konvenční mimice. Bez nich by tato velice specifická vizuální komunikační forma neobstála – sdělování pouhým obrazem, za doprovodu jen minima slov a hudby, totiž vyžaduje právě maximální využití toho, co je i beze slov obecně srozumitelné. Tady je ale háček. Přemíra patetické gestikulace vadila už tehdejšímu publiku. Film byl totiž úplně posledním němým filmem u nás a propadl proto, že právě nastoupil film zvukový. Dnešní divák má výrazové prostředky němého filmu docela jednoznačně spojeny s komediálním žánrem a neohromí jej ani – na svou dobu mimořádná – kvalita kašírovaných kulis. Potlačovaný smích musel vybuchnout u mnohé televize ve chvíli, kdy si diváci uvědomili, koho a co především mladý Zdeněk Štěpánek tak naléhavě připomínal. Přece Ivánka v Mrazíkovi! Neodolatelně vybavoval kultovní film z dob, kdy se jim ještě tak neříkalo, sdílenou vizuální slast vyvolávající příjemné pocity vánočních prázdnin, výsměchu sovětské okupační moci i útěšný pohádkový stereotyp. Mrazík spojuje u nás lidi napříč generacemi velmi silně, v konfrontaci slavnostního patosu svatováclavského filmu i jeho uvedení jako pokusu o státní rituál ovšem tato vizuální podobnost musela působit naprosto subverzivně.

Otevírá se tu řada zajímavých otázek studia vizuální kultury. Například proč v roce 1929 českoslovenští tvůrci filmu použili jako obecně sdílený, a tedy dobře srozumitelný vizuální příznak slovanskosti odkazy k Rusku, které tam fungovaly ještě o čtyřicet let později. Anebo proč si sklonu ke komicky subverzivnímu působení filmu nevšimli organizátoři – necháme-li stranou možnost, že chtěli naopak občany při příležitosti svátku dobře pobavit. Myslím, že prostě přecenili myšlenku a podcenili viděné. Nebylo by špatné, kdyby to mohlo přispět k tomu, aby si uvědomili, že vizuální výchova je v dnešních školách potřeba stejně, jako výchova dopravní, ekologická či sexuální, a že je to něco jiného než naše – velmi záslužná a kvalitní – tradice výtvarné výchovy, která je zamřena na rozvíjení vlastní tvořivosti dětí.

Téma slovanské identity českého národa se zdálo být po dlouhou dobu pohodlně zaparkováno v dětském světě Starých pověstí českých. Jestliže dnes politici považují za vhodné předvolební téma lítý boj o vlastnictví a umístění Slovanské epopeje Alfonse Muchy, vypadá to, že slovanství je zase nejen přijatelné, ale zajímavé. Ostatně, film Svatý Václav s Muchovým veledílem – a také třeba se Stalinovým i Žižkovým pomníkem v Praze – sdílí to, že to jsou extrémně rozměrná, rekordně největší díla svého druhu, která ale Češi vyprodukují či zbudují fatálně pozdě, když už žánr nebo způsob realizace zastaraly. O Slovanské epopeji ale až příště.