TZ: Soukromé dílny

Soukromé dílny / Galerie AVU / Praha / 19. 10. – 3. 11. 2010

Výstava Soukromé dílny představí práce studentů fotografie pražské Famu, kteří se potkali v rámci dílny „Fotografie ve videu – video ve fotografii“, jež proběhla v letním semestru loňského akademického roku. Videa se tak více či méně drží či opírají o téma workshopu, které je obsaženo již v jeho samotném názvu.

Dílna se zaměřila na přesahy fotografie do jiného média, konkrétně videa. Projekty se tak soustředily na využití fotografického snímku v tomto médiu, jeho schopnost transformace v pohyblivý obraz a naopak snahu filmového záznamu pracovat s výrazem statického obrazu. Ačkoli bylo zadání vymezeno technickými požadavky či parametry, samotné téma projektů zůstalo volné. Studenti tak byli sice omezeni jistými technickými parametry, zůstalo však na nich samotných, jak širokou škálu možností zpracování takového úkolu budou schopni nalézt.

Samotných přístupů k práci s videem je jistě celá škála, stejně tak tomu je v případě, kdy se pokoušíme v rámci video tvorby přemýšlet o fotografii. Různých způsobů takových rozjímání nad výše zmíněným tématem vidíme na výstavě hned několik – přecházíme mezi videi pracujícími s fotografií naprosto přiznaně, využívající záznam okamžiku, přes práce hrající si se statickou či jen jemně rozhýbanou kamerou, která svým záběrem vytváří obraz podobný fotografickému záznamu, k videím kombinujícím kamerový záznam s fotografickými snímky a upozorňujícím tak na různý nebo jen jiný úhel pohledu na jednu věc.

Video Adély Vosičkové vzniklo víceméně náhodně. I to je ale naprosto relevantní přístup k věci, neboť všimnout si a zpracovat onu náhodu je již dávno smysluplně využívaným postupem uměleckého procesu i provozu. Jde o autentický, voyersky natočený záznam kohosi trénujícího s mečem v parku. A jde o kohosi, neboť nám aktér za celou dobu videa neukáže nic jiného, než svou ruku pohybující se nahoru dolů zpoza stromu. S principem statické kamery, která se tak chce přiblížit statickému obrazu, pracuje i Jarmila Uhlíková. Svými pohledy na okna v nočních ulicích naráží na tajemna, která se za nimi možná ukrývají a která stíny třepotajících se stromů nabírají na intenzitě. Marcelu Steckerovi k výslednému sdělení stejně jako u Adély Vosičkové dopomohla náhoda. V pravý čas ji ale pochopil, uchopil a vzniklo tak video, které svým sdělením rozvíjí hned několik rovin – například, jak těžké je porozumět očividně emočně náročnému rozhovoru dvou lidí, pokud jsme jeho náhodnými svědky a jak jednoduché je pochopit ono vypětí jen pomocí gest a výrazů těla i tváří samotných aktérů příběhu. Video Adély Leinweberové pracuje s prolínáním fotografií jednoho místa, nejde však o jednoduchou slide show. Jemné posuny zaznamenaných větviček jakéhosi křoví někde na dvorku nás zavedou do dětství, kdy i takové zákoutí možná žije svým vlastním životem. Adélino další video se vrací ještě hlouběji do minulosti. Korespondence jejích rodičů v době, kdy nemohli být spolu, je dialogem, který v kombinaci s fotografiemi jejich rodinného prostředí dotváří obraz jednoho konkrétního vztahu. Jáchym Kliment naopak pracuje s koláží anonymních krajin, které se ale ve svém celku začínají propojovat a vzájemně tak opět hledají mezi sebou možné souvislosti. Dlouhodobě zpracovávaným projektem nás pak také provede Valeria Anzolin, která na své stáži v Praze vytvořila video složené ze dvou částí – statického fotografického záznamu a záznamu kamerou mířící na stejný cíl – osoby v dopravních prostředcích Prahy. Skládá tak portréty cestujících z různých úhlů pohledu, kteří více či méně zápasí s pocitem, že se objeví v hledáčku fotografického aparátu.

Výstava se nesnaží o dokonalý výčet všech přístupů k fotografii v rámci videotvorby, to by ani nebylo možné, je spíše záznamem tvůrčího procesu studentů, kteří se s tématem odlišnými a především svými způsoby vyrovnávají.

Reklamy