In_margine (k Slovanské epopeji)

Milena Bartlová: Slavme slavně slávu slavných Slávů II.

Kde se bude vystavovat soubor dvaceti obřích obrazů, namalovaných Alfonsem Muchou mezi lety 1912-1928, se stalo živým tématem vrcholící kampaně před komunálními volbami. Slovanská epopeja (sic) mi nejdřív připadala jako docela nepravděpodobný hrdina dneška. Není náhodou, že o ní zatím novináři tisknou jen letmá odborná vyjádření: těžko se u nás hledá kvalifikovaný historik umění, který by ji dokázal vychválit tak, jak by se to zrovna teď hodilo.

Když se v letech 1979-1980 konala v Jízdárně Pražského hradu velká Muchova výstava, byly zde vystaveny tři obrazy ze Slovanské epopeje trochu s omluvou – on to sice Mucha pošetile považoval za vrchol své tvorby, ten my ale vidíme zcela jinde, totiž v jeho grafické a dekoratérské práci již kolem roku 1900. Už to byl velký ústupek snaze o komplexní prezentaci tvůrce, který stál v čele tehdejší rehabilitace celé stylové epochy secese, ještě nepříliš dlouho předtím modernisty zatracované jako nejhlubší úpadek umění. Vystavovaly se tehdy pochopitelně úvodní, předválečné obrazy série, které se vyznačují imaginativní kompozicí a vizionářskou atmosférou. Většina obrazů naproti tomu představuje klasicky komponované živé obrazy ve stylu tehdy už skoro půl století staré historické malby Brožíkova typu. Před třiceti lety vyjadřovali Jana Brabcová (Orlíková) jako hlavní specialistka na Muchu, ředitel Národní galerie Jiří Kotalík, který stál za novým přehodnocováním secese, a Petr Wittlich, který je na evropské úrovni vědecky zpracoval, odborný konsenzus: Slovanská epopeja představuje pokles Muchových tvůrčích schopností, jež podřídil touze sloužit svému národu a posléze jeho samostatnému státu. Obrazy jsou malovány na základě pečlivého historického a etnografického studia, ty z doby první světové války vystihují atmosféru válečných hrůz, a Mucha se při přípravě díla zapsal do dějin české fotografie (aby nemusel dlouho platit modelům, fotografoval je, a pak pracoval podle snímků). Co ale naplat, celkově je to formálně i obsahově beznadějně opožděný monument.

V nynějším mediálním přemílání otázek kolem vlastnictví Epopeje mi schází připomenutí právě tohoto uměleckohistorického hodnocení. Je pravda, že město Praha nesplnilo požadavek autora i dárce (Muchova mecenáše Roberta Cranea) a nepostavilo pro její vystavení samostatnou budovu. Jenže každý magistrát, který by se o to byl přinejmenším do konce tisíciletí vážně pokusil, by byl obviněn z nesmyslného vyhazování peněz na nekvalitní umělecké dílo, když přitom nezbývá prostředků na to, ono či ještě cosi jiného. Co se dnes změnilo, že tohle už nevadí? Nemyslím si, že by se politici přeli o Slovanskou epopeju kvůli tomu, že by objevili její dosud podceňované umělecké či historické kvality. Ani odpor místních zastánců díla v Moravském Krumlově odtud neplyne. Je ale zřejmé, že Epopeja v posledním desetiletí přitahovala stále více lidí, kteří ji chtěli zhlédnout, a že čímsi natolik vyhovuje dnešnímu divákovi, že negativní modernistické hodnocení ztrácí svou sílu.

Na minulý režim se dá svést jeden důvod opomíjení díla v druhé polovině 20. století – totiž jeho spjatost s první republikou. Ta se naopak v uplynulém dvacetiletí stala legitimizačním odkazem dnešního státu, což umožnilo Slovanskou epopeju vrátit do původního horizontu politického porozumění. Mnohem zřetelnější složkou výpovědi díla je ale, jak ukazuje už název, oslava slovanské identity Čechů a Moravanů (jako často v prvorepublikové kultuře, Slovensko bylo jednoduše – matematicky řečeno – zanedbáno), a to ve smyslu panslavismu. Oživuje se snad toto téma v naší společnosti? Chceme se více než dříve identifikovat s jihoslovany, Poláky i s Rusy? Nebo má pravdu Eva Hahnová, že se Češi stydí za to, že jsou Slovany, a zájem o Muchovo panslavistické dílo to má psychologicky kompenzovat?

Myslím, že se věci mají jinak. Jedna z důležitých tradic, v níž Muchova obrovská plátna stojí, je obliba veřejné vizuální podívané. Kdysi ji naplňovaly smyslově bohaté interiéry gotických i barokních chrámů. Pak došlo na sekulární proměnu. Není náhodou, že to byla právě obrovská plátna (konkrétně Géricaultův politicky aktuální a vizuálně vzrušující Vor Medúzy z roku 1819), jež se poprvé začala vystavovat na putovních výstavách a především – za zhlédnutí se začalo vybírat vstupné. Jedním z vrcholů této tradice byla panorámata historických bitev, doplněná asambláží „skutečných“ předmětů, jako je v Praze Maroldova Bitva u Lipan (1898). Dnes se v nich rozpoznává prapůvod aparátů virtuální reality.

I když touhu po barvité vizuální podívané už nějakou dobu úspěšně naplňuje film, přitahují ručně malované obrovské obrazy i nadále, ba dokonce získávají diváky svou bezprostředností a odstupem od techniky. Je to ta nejsrozumitelnější forma výtvarného umění, zejména je-li přítomen vykladač, který návštěvníkům srozumitelně vysvětlí, co se na obraze děje, s čím to souvisí a co to má znamenat – tak, jak bylo kdysi zvykem vykládat negramotným divákům o obrazech ve středověkém chrámu. Tohle kouzlo ale, obávám se, vystavením v Národní galerii zmizí. Slovenská epopeja bude možná nějak zařazena do příběhu českých dějin umění, ale na ten lidé zrovna zvědaví nejsou. Také proto se domnívám, že by město Praha mělo bez ohledu na svůj nesporný právní nárok nejen být vděčné moravskokrumlovským za to, že se obrazů ujali a starají se o ně, ale mělo by obrazy na tamním zámku ponechat, a ještě na ně finančně přispět.

_______________

Jako ilustrace k článku jsou použity fotografie z reklamy Plzeňského Prazdroje, kterou pro pivovar v roce 2009 natočil režisér Vladimír Michálek. Spot zachycuje Muchu při práci na Slovanské epopeji. V závěru malíř se slovy „Bohatství slovanského národa si žádalo být vyjeveno“ pozvedá půlitr piva. K přehrání (zde).