Dia: Beacon |

V Beacon, malém městě vzdáleném necelých sto kilometrů severně od Manhattanu v malebném údolí řeky Hudson, se v květnu roku 2003 zhmotnila přání všech příznivců moderního a současného umění; svůj provoz zde zahájilo muzeum Dia: Beacon, Riggio Galleries představující vedle Dia: Chelsea jednu z vlajkových lodí Dia Art Foundation. Historie této neziskové nadace, v jejímž názvu objevující se řecké slovo „dia“ (skrz, mezi) asociuje její poslání spočívající v uchovávání a trvalém zpřístupňování výtvarných děl veřejnosti, sahá do roku 1974, kdy ji Heiner Friedrich a Philippa de Menil založili jako nástroj k rozvoji, podpoře a prezentování umělecky nejambicióznějších projektů ze šedesátých a sedmdesátých let (Flavin, Judd, Palermo).

V roce 1998 obohatili pravděpodobně nejštědřejší mecenáši nadace, manželé Louis a Leonarda Riggiovi, nadační sbírky o Zakroucenou elipsu II (1996) Richarda Serry. Rozměrná, v tradičních podmínkách jen obtížně vystavitelná skulptura z oceli otevřela debatu o nutnosti hledání nových výstavních prostor pro nekonveční instalace, jimž základna v newyorské galerijní čtvrti Chelsea kapacitně nedostačovala. Problém s hledáním místa vyřešila velkorysým darem v podobě průmyslového objektu v Beacon zámořská společnost výrábějící obaly, International Paper, která ho nadaci věnovala k vytvoření stálé expozice. Stavba z cihel, oceli, betonu a skla, dílo architekta Luise Wirshinga Jr. z roku 1929, ztělesňuje ideální příklad průmyslové architektury z počátku minulého století a po právu se dostala na seznam státem chráněných objektů.

Dia svěřila nelehký úkol transformace tovární zástavby v muzeum moderního umění v roce 1999 domácímu konceptuálnímu umělci Robertu Irwinovi (*1928), jehož představy zrealizovali za finanční podpory manželů Riggiových newyorští architekti z Open Office. Irwin, znalý práce s veřejným prostorem, se do Beacon přestěhoval na několik měsíců z rodného San Diega, aby tam podle svých slov „navázal důvěrný vztah s místem a tentýž pocit důvěrnosti zprostředkoval budoucímu návštěvníkovi muzea.“ Irwinovo řešení, řídící se mottem „Don´t screw it!“, muselo respektovat několik provozních požadavků na zřízení požárních východů, vnitřní cirkulace, parkoviště nebo zajištění dostatečného osvětlení. Zřejmě nejvýrazněji se Irwinův koncept promítl do proměny nejbližšího okolí: před samotným objektem nového muzea Irwin navrhl architektonicky střídmý vstupní vestibul s přilehlou parkovací plochou, jejíž uniformní a strohý charakter rozbíjejí desítky vzrostlých ovocných stromů měnící svůj vzhled a barvu v návaznosti na střídající se roční období. Na západní straně muzea umělec koncipoval v kontrastu k chladnému a monochromnímu interiéru zahradu, zelené refugium, dodávající pod tíhou uměleckých zážitků znavenému návštěvníkovi potřebné osvěžení. Přírodní kulisu v zahradě dokreslují ptačí hlasy vykřikující v různém pořadí a frekvenci jména umělců jako Carl Andre, Gordon Matta-Clark, Cy Twombly, Sigmar Polke nebo Dan Graham, dílo Američanky Louise Lawler Birdcalls (1972/1981).

Přednosti Dia:Beacon jsou jak kvantitativní, tak kvalitativní povahy; výstavní plocha o 300 000 m²a akumulace toho nejzajímavějšího z výtvarné produkce posledních šesti dekád (Bernd a Hilla Becherovi, Joseph Beyus, Dan Flavin, Andy Warhol, Donald Judd, Richard Serra, Fred Sandback, Bruce Nauman, Gerhard Richter, Louise Bourgeois aj.) činí z Beacon vyhledávané místo, které by rozhodně nemělo scházet v itineráři milovníků moderního umění. Tím, co z Dia Beacon vytváří v konkurenci jiných muzeí unikum, je schopnost vystavit na jednom místě i tak náročné instalace, jakými jsou například Warholův cyklus sto dvou pláten Stíny (1978-79), nebo již zmíněná Serrova elipsa, mezitím rozšířenou o dvě podobně zakroucená ocelová dvojčata. Beaconské muzeum funguje se svým zázemím (kavárnou a knihovnou) a pravidelnou porcí kulturního vyžití (krátkodobé přehlídky umění, přednášky, koncerty, performance) jako živé a veřejnosti otevřené centrum, pohodlně dostupné z manhattanského nádraží Grand Central Terminal za devadesát minut.

Martina Machová

autorka je historička umění