Obrazy Patrika Hábla se rozcházejí, aby se někde v dálce setkaly. Hábl je svým založením solitér a v podstatě solitérní obrazy také maluje. Většinou se až s odstupem času ukazuje, že se přirozeně skládají v cykly a smysluplný vývojový celek. Teprve z entropické mnohosti u něj naplno vyvstane systém, intenzita a především význam, přestože téměř každý obraz dobře funguje i sám za sebe. Ne náhodou tkví přesvědčivost jeho umění stejnou měrou v dělnosti jako ve výběru.
Jeho autorský rukopis je výrazný a přes dílčí proměnlivost celkem dobře rozpoznatelný, stejně jako je charakteristická atmosféra jeho pláten. Na druhé misce vah je ale Háblova snaha pokoušet limity ne/štětcové malby, zbavit své obrazy posledních zbytků barvy a především intuitivnost a pocitovost jeho práce. Ty jdou poměrně daleko, takže o sobě dokonce říká, že si někdy připadá jako médium. Výsledkem takového přístupu je pak zvláštní hmotná nehmotnost a temná průzračnost, které mají schopnost niterně zasáhnout a jsou na hony vzdálené většině „poctivě uhnětených“ a realitou důsledně odkojených maleb současnosti.
Patrik Hábl pracuje v klidu a soustředěném osamění. Neskicuje. Dá se říct, že mnohdy maluje alla prima. Občas se dokonce do pláten pouští poslepu. I když se k některým obrazům vrací, vyznává přímý způsob malby v komplexním záběru a bez podmaleb. Vrstvy jsou pro něj především ztělesněním pochyb. Když už někdy přece jen pokládá barvy přes sebe, často je později vymývá. Popírá tak to, co vzniklo tím, co zase navždy zmizí. Své kompozice nejednou v pravém slova smyslu staví z nicoty. Přesto nejsou prázdné. Zbyde v nich to okřídlené tušení stínu i souvislosti – a navíc stopa, obrys, otisk, světlo, lesk, plamen, gejzír nebo rozkomíhaný pohyb hladiny. Ať už jde o tu vodní nebo hladinu vědomí.
Přestože se Háblova malba přímo neinspiruje konkrétní realitou, okolní svět se do jeho pláten stejně bezděky projektuje. Připomíná se minimálně na základě tvarové podobnosti a na ni navazujících asociací. Nejde přitom o bezprostřední záznam fotografického typu, má spíš podobu obrazu zprostředkovaného médiem s jinou zřetelností, jako je třeba negativ, výjev z mikroskopu nebo rentgenový snímek. Jeho jádrem je něco, co vyjadřuje hlubinnou podstatu na jedné a neustálou proměnlivost na druhé straně. Obojí se dá „číst“ a obojí je většinou běžným způsobem neuchopitelné. I proto se dá tvrdit, že obrazy Patrika Hábla představují spíš vize. Více zjevují, než aby v pravém slova smyslu zobrazovaly.
Jedním z úhelných principů Háblovy tvorby je experiment, při němž jako by se občas choval přímo protichůdně. Při štětcové malbě akrylem používá téměř suchou barvu, jindy proti tomu pracuje s otisky, stříkáním, litím nebo stékáním. Barevné cákance ovšem také někdy stírá nebo nechává vyschnout na slunci. Koloristickou škálu fakticky zúžil na černo-bílo-modré spektrum, ale na druhou stranu používá i barvená plátna. Věnuje pozornost látkám, které používá jako podložky pro své obrazy, protože každá pracuje jinak. Používá lněné či bavlněné tkaniny, ale také extrémnější jutu a samet, a uplatňuje i jejich přirozenou barvu a strukturu.
Patrik Hábl se vyvíjí tím, že malbu donekonečna „ochutnává“. Náhoda pro něj hraje stejnou roli jako vnitřní regulace. Výsledek a proces jsou pro něj prakticky identické záležitosti. Těžko říct, jestli má jeho cesta nějaké opodstatnění, ale při pohledu na jeho v podstatě plaché kompozice – silné ve své slabosti, které jsou někdy mrazivé, a jindy svítí až meteoricky, je možné tvrdit, že význam má určitě. Alespoň do té doby, dokud na jejím konci bude to chvění, které je pro jeho současné práce typické.
Radek Wohlmuth
autor je kurátorem výstavy
___________________________________________________________________
Patrik Hábl: O nicotě, hladině a jiných věcech / Galerie Vltavín / Praha / 12. 10. – 12. 11. 2010
artalkweb.wordpress.com 