In_margine (k medaili pro Knížáka)

Milena Bartlová: Akce – obdržet od prezidenta při státním svátku medaili za zásluhy o stát

Nejen Alfons Mucha dal ve dvacátých letech svou tvorbu do služeb nového Československa a nejen v jeho případě nevadilo, že je to už tvorba hodně neaktuální. Náhrada secesní živosti dobře srozumitelným a docela nadčasově nudným realismem charakterizuje i plastiky, ikonograficky oslavující nový stát, které vytvořil Ladislav Šaloun pro budovu tehdejší Zemské banky v Bratislavě. Sochu T. G. Masaryka z tohoto souboru nyní instalovali v Bratislavě před národním muzeem. Nechci teď srovnávat pomníkovou situaci v Bratislavě dejme tomu s Brnem či Plzní. Ve slovenském kontextu sporný pomník byl ale jedinou akcí v oboru vizuální kultury, která letos připomněla 92. výročí založení Československa.

U nás jsme si sice užili na rozdíl od Slovenska 28. října volný den, ale stejně jsme moc neslavili. Máme totiž docela zmatek v tom, co se vlastně připomíná (psala jsem o tom v Art+Antiques 2008/12), a to včetně prezidenta a jeho rádců. Jinak by nemohlo ve slavnostním projevu ve Vladislavském sále zaznít, že se tehdy prý „zrodil moderní český stát“. Téma pro komentář tu ale přesto máme: týž prezident totiž posunul udělování státních medailí za zásluhy z roviny morální a politické do roviny vizuální. Milan Knížák ji totiž obdržel za to, že je „nepřehlédnutelnou osobností“. Český stát tímto oceněním dává zřejmě především najevo, že je uvědomělou ideovou avantgardou (dobře, tak: neo-avantgardou), když uděluje vyznamenání „výraznému, originálnímu a nekonformnímu tvůrci“, jehož dokáže ocenit nikoli až po smrti (to umí od doby ostudy se zneuznáním van Gogha každý), ale k dožitým 70. narozeninám. Nabízely by se ještě bonmoty o tom, kde se bere rozpor mezi takovým oceněním a jednoznačnou preferencí státotvorných a konzervativních hodnot v umění, na nichž jinak prezident, jeho poradci a Hrad trvají. Podívejme se ale na celou věc vážně – a ze strany vizuální kultury.

Pro oceněného je to zřejmě vyvrcholení jeho konzistentní umělecké trajektorie. Největší umělecký přínos Milana Knížáka se datuje do šedesátých a počátku sedmdesátých let, kdy jeho tvorba v rámci českého akčního umění patřila přes politicky vynucenou izolaci do evropského kontextu, a přitom byla nezaměnitelně lokální a angažovaná. „Snaha ´aktuálních´ o radikální přeměnu života (ne umění) vedla paradoxně k tomu, že se jim podařilo změnit právě jen umění.“ (Pavlína Morganová, Akční umění, 2009, s. 40). Ani v následujícím desetiletí nedokázaly více či méně zajímavé a kvalitní zásahy Milana Knížáka do hudby, designu a dalších uměleckých oblastí překročit hranici, která dělí umění od skutečného života. Domnívám se, že autorův „velký pochod institucemi“ po roce 1990 – od Akademie výtvarných umění do Národní galerie, včetně kandidatury do Senátu a nyní státního vyznamenání – tvoří koherentní linii akčního uměleckého díla, spadajícího v jedno s vlastním životem. Stopa, již v institucích zanechává designem jejich vizuálních odznaků, je imponující. Nádherný talár a čepec rektora AVU pokaždé znovu subverzivně zesměšní chladnou pompu vznešeného rituálu udílení profesorských titulů prezidentem.

Mate mne ovšem zřetelný nedostatek odstupu od této životní sebe-tvorby, jak jej Knížák dává najevo nejméně v posledním desetiletí. Nemyslím, že to mou interpretaci vyvrací, jen upřesňuje. Milan Knížák nikdy nebude českým Josephem Beuysem. Ten totiž utvářel svůj život-dílo, včetně pedagogického působení na Düssledorfské akademii a politické angažovanosti, jako svědectví, poznamenané setkáním se smrtí. Dnešní teorie umění (například Georges Didi-Huberman) identifikuje konfrontaci se smrtí a z ní vyplývající absolutní etický nárok jako kritérium pravdivosti obrazu i reprezentace v nejširším smyslu. Knížák sice ztvárňuje svůj život jako umělecké dílo, vždy však s ohledem na prezentaci sebe sama. Beuys naopak ukazoval, že i v nenáboženské společnosti je možné žít s ohledem na absolutní vyšší hodnoty.

Volné dny na oslavu 28. října u nás prakticky využíváme k trochu předčasné dušičkové návštěvě rodinných hrobů. Možná proto nás úvaha započatá Masarykovým pomníkem zavedla až sem. Jsem sama zvědavá, kam nás zavede příště sloupek k výročí další české, a tedy nenásilné revoluce.