In_margine (ke Klíčové soše)

Milena Bartlová: Klíč

Kromě Milana Knížáka máme i jiné vizuální umělce, kteří jsou nepřehlédnutelnými osobnostmi veřejné scény. Státní vyznamenání jim ale zřejmě (alespoň zatím) nehrozí. Jiří David částí své tvorby naplňuje představu střední či starší generace o tom, co je to politicky angažované umělecké dílo: monumentální instalace ve veřejném prostoru, která rozpoznatelně zůstává estetickým objektem (a nemění se v akci, v přímou intervenci do dění). Myslím, že konceptuální a akční umění nezrušilo ony starší možnosti, v jejichž prospěch mluví i nesporně lepší šance na srozumitelnost u publika, což není v případě politického umění zanedbatelné. Kritériem by mělo být, zda je dílo dobré, a pokud jde o veřejně angažované dílo také to, jak je politicky aktuální a co k věci říká.

„Klíčová socha“ Jiřího Davida není vynikající, ale je dost dobrá na to, aby si zasloužila podrobnější pozornost. Nenecháme se na tomto místě zmást vlastním umělcovým výkladem. Ten vysvětlil ikonografii výběru písmen sestavujících slovo Revoluce jako odkazy na různé asociace předrevoluční doby. Počáteční velké R – z novin, dobové Rudé právo, velké E – z tehdejšího toaletního papíru, malé v – z vaty, velké O –  z obalu žvýkačky Pedro, velké L – z reklamy pana Vajíčka, velké U – z tuzexového poukazu (bonu), velké C – z loga cestovní kanceláře, velké E – z komunistické legitimace (www.klicovasocha.cz). Takový výklad příliš spoléhá na generačně omezené komunikační kódy, především ale popisuje pouze autorskou intenci. Umělecké dílo ale také něco dělá: jeho otevřenost rozevírá trhliny, kterými lze zahlédnout, jak se věci skutečně mají. A to už dokáže dělat samo za sebe, může autorský záměr rozšířit, doplnit či dokonce pozměnit, a autor v tom klidně může být třeba i docela nevinně.

Motiv klíčů připomíná podivnou revolučnost naší „sametové“. Nikdo snad není tak naivní, aby si myslel, že skutečný společenský a ekonomický převrat lze vyvolat cinkáním sebevětšího množství klíčů na sebepočetnější demonstraci. Přesto právě toto gesto dává mnoha (tehdy) československým občanům pocit, že se sami zúčastnili dějinné chvíle a že bez jejich osobního přičinění by revoluce nebyla. „Klíč“ je v kontextu 17. listopadu ambivalentní: na jedné straně vzpomínka na osobní citový prožitek historického okamžiku, na druhé straně falešná útěcha, že jsme se skoro všichni tak nějak podíleli na pádu minulého režimu, a tudíž už se nemusíme zabývat tím, co jsme dělali před tím.

Už samo slovo „revoluce“ je problematické. Sugeruje představu „tlusté čáry“ a zastírá, že vzájemný poměr mezi kontinuitou a diskontinuitou je podstatně složitější a vpravdě dialektický (zatím o tomto tématu raději přemýšlíme jen velmi málo, a dokonce máme zákony a státní instituce, které vlastně znemožňují přemýšlet o něm skutečně svobodně). V Německu používané slovo „obrat, zvrat“ by asi bylo výstižnější. Jedna věc se ale opravdu revolučně změnila, a to je struktura majetkových vztahů. Mecenášství Vodafonu, který pomohl sebrat 85 000 klíčů v reklamní kampani Power to You, přesně vyznačuje dnešní situaci: umělecký komentář nezávislý na politickém establishmentu je možný, je ale třeba získat podporu soukromého kapitálu. Má-li angažované umělecké dílo být ve světě hmotně přítomné a zasáhnout větší počet lidí mimo internet, nemůže být „nezávislé“ tím idealistickým způsobem, v němž se to slovo používalo na počátku devadesátých let. Potřebuje na realizaci peníze. Soukromý kapitál poskytuje svobodu – ovšem jen takovou, která vyhovuje jemu samotnému.

Jiří David si zřejmě s mecenáši vyjednal solidní podmínky a není třeba mu vyčítat, že buď naletěl na marketingové strategie firmy anebo jim vypočítavě podlehl. Myslím ale, že stejným způsobem mělo být od začátku zveřejněno, jak uvedl časopis Týden, že umístění sochy na prestižním místě přímo uprostřed Prahy bylo v březnu 2010 možné díky Olze Dvořákové, majitelce Dvorak Sec Contemporary a manželce (tehdejšího) starosty městské části Prahy 1. Dílo tak totiž zároveň vypovídá o privatizaci a personifikaci veřejného života a politického vlivu v dnešním Česku.

To vše v té soše je přítomné, a možná ještě víc. Příště budeme v odhaleních pokračovat. Tentokrát se ovšem odhalí nahaté ženské – zůstaňte s námi!

Advertisements