TZ: MOVING IMAGE

MOVING IMAGE / Futura / Praha / 30. 11. – 30. 1. 2011

Kurátor: Jan Zálešák

Vystavující umělci: Petr Cabalka, Filip Cenek, Jiří Havlíček, Petra Hermanová, Ivo Hos, Magdalena Hrubá, Michal Kindernay, Petr Kocourek, Antonín Koutný, Filip Nerad, Matěj Smetana, Adéla Sobotková, Tereza Sochorová, Petr Strouhal, Jan Šrámek, Vojtěch Vaněk, Veronika Vlková, Jan Žalio, Lenka Žampachová

Odněkud se začít musí, tak proč ne od názvu? Moving Image, neboli pohyblivý (pohybující se) obraz, zároveň však také obraz dojemný či probouzející emoce. Zatímco první význam odkazuje k tomu, že výstava představí umělce, v jejichž práci má podstatné místo dynamický obraz (jednou s těžištěm v oblasti videa, jindy u animace, často pak na jejich pomezí), druhý význam směřuje k opatrnému vymezení vůči dlouho dominantní postkonceptuální linii českého umění, které zřídkakdy nabízí potěchu jinou než tu intelektuální. Zároveň se oba tyto významy (pohyb a pohnutí), jež se ve vztahu k vystavovanému dají číst jako dvojí kritérium výběru, sbíhají v jednom bodě, a tím je obtíž se zaujetím odstupu. Tento aspekt nedostatku distance se pak vztahuje k pozici kurátora.

Výstava Moving Image se ve výběru umělců řídí hlediskem příslušnosti k brněnské scéně. Práce s „brněnskostí“, jakkoli problematickou (všichni vystavující studovali na brněnské FaVU VUT (s výjimkou Magdaleny Hrubé, která tam byla pouze na stáži), ale řada z nich již v Brně nepůsobí), vychází z přesvědčení, že i když se několika umělcům z brněnského okruhu podařilo a daří prosazovat se na širším poli českého světa umění (zcela namátkově můžeme zmínit výstavu Dobré zprávy. Slabikář (F. Cenek, J. Havlíček, M. Hrubá, A. Koutný, P. Strouhal, J. Žalio) v Moravské galerii (2005) a následnou účast F. Cenka, J. Havlíčka, M. Hrubé a P. Strouhala na Bienále mladého umění Zvon (2005/2008) nebo zastoupení skupiny Anymade na letošní edici téhož bienále…), chybí nám jasnější představa o celku, v němž má práce zmíněných (a řady dalších) umělců své místo.

Zatím byla zmíněna dvě podstatná pojítka mezi devatenácti zastoupenými umělkyněmi a umělci – zájem o pohyblivý obraz (doplňovaný často stejně intenzivním zaujetím malbou, kresbou, fotografií, nebo prací s objektem a instalací) a „brněnskost“. Tím třetím, na které nechci zapomenout, je tíhnutí ke (vzájemné) spolupráci. Kolektivní práce jistě není v současném umění nic výjimečného, přesto považuji za důležité zdůraznit (a tam, kde to jde, na výstavě i ukázat), velké množství vzorců spolupráce, které se během posledního desetiletí mezi vystavujícími objevily. Jednak jsou tu dvě kolektivní platformy – Fiume a Anymade. A pak je to celá řada dílčích vzorců spoluprací, více či méně intenzivních a dlouhodobých (Ce-Ha, Ce-Hr, Ce-Ha-Hr, Ce-Ha-Hr-Ne, Ce-Ha-Ne, Ce-So, So-St, Ko-Ki-Ža, Ca-Ko-Ne-Šr-Ža, Ca-Ne-Šr, Ho-Ki, So-Vl, Ko-Ža, Šr-Va…).

Již v úvodu jsem zmínil nedostatek kurátorského odstupu jako jeden z podstatných aspektů této výstavy. Souvisí mimo jiné se snahou o navržení jakési předběžné historizace, s pokusem o shrnutí něčeho, co stále není uzavřené. Výstava Moving Image je vystavěna po formální stránce tak, aby ukázala příbuzné polohy, sdílené vzory i vzájemné ovlivňování a inspiraci. V pozadí je ovšem zásadní stránka: vztahová – takto pojatý výstavní projekt představuje příležitost k revizi a rekonfiguraci vztahů, které jsou s postupujícím časem nakonec vždy ohroženy tím, že se samy stanou jen formou, s níž pak mohou kurátoři nebo historici umění ilustrovat své příběhy a konstruovat vlastní (pohyblivé) obrazy.

Jan Zálešák