Tomáš Džadoň, Michal Moravčík: Diapozitiv / BKC: Galerie U Dobrého pastýře / Brno /30. 11. 2010 – 5. 1. 2011
Název výstavního projektu odkazuje k teoretickému pojmu, který pojímá umění jako síť sociálních podmínek, institucí, pravidel a veřejného mínění. Práce Tomáše Džadoně a Michala Moravčíka představují určitou přesmyčku výkladu, kdy se umění stává vědomou součástí této sítě a navíc s ní operuje jako s tematickou kvalitou. Záměrem společné výstavy Džadoně a Moravčíka je konfrontace přístupů dvou autorů, kteří specificky komentují lokální historii, národní identitu, sociální i estetické konotace a stereotypy architektury a urbanismu. Charakteristickým médiem jejich vyjádření jsou objekty a instalace, které bývají adresně napojeny na konkrétní „nepřenosnou“ sociální a prostorovou situaci. Pro Moravčíkovo pojetí je příznačný kritický akcent, upozorňování na opomíjené a skryté souvislosti společenského dění v historickém až „archeologickém“ odkrývaní vrstev skrytých za novějšími nánosy. Jeho sonda směřuje do soukromé paměti, ale současně odkazuje k „velké historii“, jakou jsou třeba důležité mezníky česko-slovenských dějin. Moravčíkův objekt „Universal“ (2010) v první části expozice vznikl rozložením skříňového systému značky Universal z autorova bytu. Ke stropu instalovaný oblouk skříněk, který kdysi za socialismu vystavěli v předsíni umělcovi rodiče, je zde znovu sestaven do jakéhosi mostu nebo rampy, která umožňuje divákův vstup. Ready made Universalu jako určitého emblému socialistické bytové kultury zvýznamňuje retrospektivní nuance tohoto objektu. Moravčíkova „Subtilní historie“ (2009) v závěru expozice představuje procesuální dílo, kdy může sám divák zasahovat do historické osy zahrnující rozmezí let 1918–1992 (jedná se data, která podle autora ohraničují společnou historii Čechů a Slováků).
Východiskem Tomáše Džadoně je architektura jako sociální fenomén, generovaný soukromou zkušeností, která nese obecnou platnost kolektivního sdílení. Autor často pracuje s modely nebo s intervencemi do veřejného prostoru, v nichž kondenzuje estetické a sociální stereotypy našeho vnímání architektury. Odkazuje se k typizované zástavbě panelových sídlišť a lidové architektury, akcentuje jejich společenské a kulturní determinace i absurditu jejich vzájemného prorůstání. Těžištěm Džadoňova zájmu je vlastně divácká percepce: relativizuje divákovo prostorové vnímání, perspektivu a měřítko, podvrací očekávání, buduje iluzi reality a současně znejišťuje divákovu představu o ní. Na výstavě prezentovaná videoinstalace „Řeka“ (2010) rozvíjí téma percepce ještě důrazněji. Statický záběr na proud řeky Mur v Grazu je diverzifikován animací jejího obousměrného toku. Digitální projekce materializuje přes zrcadlový odraz mechanismus zobrazování, důraz je kladen také na divácký prostor před projekcí a jednotlivé prvky aparátu (projektor, zrcadlo) nejsou skrývány, ale tvoří podstatnou součást instalace.
Jedním z podstatných významů této výstavy je identifikace s určitým místem (tedy s určitou subjektivitou) v systému ustálených hodnot i způsobů zobrazování. Aktivní role diváka podporuje jeho uvědomění si některých mýtů týkajících se předpokladu jakési „přirozené reality“.
Marika Kupková
artalkweb.wordpress.com 