In_margine (k výstavě Holé baby)

Milena Bartlová: Holá pravda?

Musí být ženy nahé, aby se dostaly do Národní galerie? Výstava „Holé baby. Necenzurované akty moderných majstrov“, která  byla do konce listopadu k vidění v bratislavské SNG, aktualizovala pětadvacet let staré heslo radikálních feministek (www.guerrillagirls.com). Nejde samozřejmě o návštěvnice, kustodky a kurátorky, nýbrž o ženy zobrazené. Součet žen na vystavených obrazech jakéhokoli muzea umění je v příkrém nepoměru k součtu umělkyň, které tu vystavují. A většina z těch zobrazených žen jsou akty.

Podle autorky Petr Hanákové měla výstava dvojí kódování. Na jedné straně ukazovala ženské akty, které vytvořili klasikové slovenského moderního umění. Mohla by se inzerovat jako konečně jednou srozumitelná výstava, ukazující nesporně krásné obrazy nesporně uznávaných umělců. Na druhé straně ale celou výstavu doprovázela nepřehlédnutelná vrstva slovních komentářů, nejen v praktické příruční publikaci, ale i přímo na panelech. Neobsahovaly však to, co obvykle didaktické texty na výstavách uvádějí, nýbrž fiktivní dialog vnučky s babičkou (bez střední generace, protože „tvoje máma nemá na umění nikdy čas“). Napsaly je Jana Cviková a Jana Juráňová, přední představitelky slovenské feministické scény (www.aspekt.cz) a názorně v nich shrnuly lekci o hlavních bodech feministické kritiky vizuální kultury: důležitou část umělecké tvorby patriarchální kultury tvoří obrazy přitažlivých žen, určené pro uspokojení mužského pohledu. Autorky textů bez jazykových skrupulí použily pro překlad příslušných pojmů výstižná slova „očumující“ a „očumovaná“. I od žen, kterým takové obrazy samy o sobě eroticky nic neříkají, se očekává, že se nechají ošálit, budou je považovat za „umění“ a vnímat je „odcizeným pohledem“ (kdy samy sebe vnímají nikoli jako subjekt se specifickými touhami, ale jako objekt mužského pohledu).

To je ovšem značně vyhraněné stanovisko, které nedokáže vystihnout, jak se to s obrazy ženských aktů v moderním umění má doopravdy. Na bratislavské výstavě to bylo vidět velice názorně. Kromě prací, které vskutku takové radikálně feministické interpretaci odpovídají (zhruba asi jedna třetina), tu byly patrné i další motivace volby aktu jako námětu obrazu. Formalismus moderního umění dokáže akt, stejně jako krajinu nebo zátiší, ztvárnit jako skutečně abstraktní tvarovou úlohu, takže reference k ženskému subjektu se zcela vytratí. U některých obrazů si můžeme uvědomit, že existenciální prožitek tělesnosti ztvárnil umělec (jindy) také v mužských figurách, a že se mu jednalo skutečně o obecně lidská témata. Konečně pak nemálo obrazů zachycuje intenzitu a pronikavost, ale i citlivost a křehkost mužské touhy; je to tedy sexuální pohled, nikoli ale takový, který by ženu zvěcňoval a zraňoval, ale který s ní počítá jako s partnerkou. Pokud autorky hodily toto vše do jednoho pytle, zatřásly a vytáhly králíka sexismu, udělaly hrubou interpretační chybu. Je pravda, že pohled na obraz nemůže nebýt určován konkrétní tělesnou a sociální situací dívajícího se, včetně jeho genderové role a sexuální orientace. Umělecké dílo ale dokáže vyjadřovat i další hodnoty.

Pozitivně viděno, byla výstava provokací. Nevyšla vstříc očekávání běžného návštěvníka, ale naopak jej nutila, aby zaujal stanovisko, přemýšlel, srovnával vlastní životní postoje. To je nepochybně velice přínosné a zcela přiměřené pro hlavní státní muzeum umění. Právě takové výstavy by – přinejmenším také vedle jiných – měly veřejné instituce produkovat, právě tak lze definovat kvalitní zprostředkování umění. Má ale smysl provokace založená na pětadvacet let starém konceptu? Na druhou stranu musíme přiznat, že v Česku by výstava „Nahaté ženské“ stěží mohla vůbec vzniknout. Nejen proto, že přes mimořádně záslužnou práci Martiny Pachmanové (www.zenyvumeni.cz) či Lenky Klodové je česká feministická scéna vizuálního umění zatím docela chudá, a že český feminismus se orientuje především sociologicky. Představa, že by Národní galerii v Praze řídila žena, je stejně iluzorní jako představa české premiérky. Na Slovensku stejně jako u nás ale platí, že doopravdy provokativní by byla jiná témata: například kritické zhodnocení toho, co pro postavení ženy ve společnosti udělalo období tzv. socialismu. Tuto otázku právě formou výstavy nakousl loňský projekt „Gender Check“ ve vídeňském Ludwig Museum, ovšem na neutrálním území Rakouska, takže to žádnou podstatnější debatu uvnitř postkomunistických společností nevyvolalo.

Ale dost boje a konfrontací. Příště nás čeká vánoční speciál na téma vizuální kultury neviditelného.

Reklamy