TZ: Pavel Brázda v 5. patře

S jistým zpožděním přetiskujeme pozoruhodný sebe-interpretační text čtyřiaosmdesátiletého Pavla Brázdy k jeho aktuální výstavě v pražské Galerii 5. patro.

Pavel Brázda: Ještě není konec světa / Galerie 5. patro /  Praha / 8. 12.–29. 1. 2011

Pavel Brázda: Génius odchází / 2010 / digitální tisk na plátně / 85 x 120 cm

Pavel Brázda se narodil 21. srpna 1926 v Brně. Kreslit a malovat se učil studiem starých mistrů a přírody. Hominismus, umění o lidech a pro lidi, je jeho osobní směr, který založil v roce 1943. Po dokončení klasického gymnázia 1945 se přihlásil na dějiny umění a filosofii na Masarykově universitě v Brně, 1946 na Vysokou školu uměleckého průmyslu v Praze. Byl přijat do školy profesora Filly, kam po několika týdnech přestal docházet. 1947 byl vyloučen pro nezájem o studium a přijat do třetího ročníku Akademie výtvarných umění v Praze do školy profesora Sychry. Po třech semestrech byl na začátku roku 1949 při politických prověrkách společně s Věrou Novákovou vyloučen a určen k manuální práci jako učeň na malířství pokojů. V srpnu 1950 se oženil s Věrou Novákovou a oba novomanželé nastoupili do třetího ročníku Vyšší školy uměleckého průmyslu v Praze, střední školy s dopoledním a odpoledním vyučováním. Po absolvování v roce 1952 se stal takzvaným výtvarníkem z povolání s právem živit se užitou výtvarnou činností, nikoliv vystavovat.  V oficiálním Svazu československých umělců nikdy nebyl. Posledních deset roků do důchodu byl topičem v koksové kotelně 1. zubní kliniky na Albertově.

Po čtyřicet roků komunistického režimu bylo Brázdovo dílo kromě úzkého okruhu přátel neznámé. Jedinou výstavu společně s Věrou Novákovou měl v roce 1976 v nevelké místnosti divadélka V Nerudovce. Několik obrazů vystavil poprvé veřejněji až na začátku roku 1989 na rozsáhlé výstavě tehdy mladých a většinou nekonformních výtvarníků ve sklepech pod Vinohradskou tržnicí nazvané „Minulost a budoucnost“. První velká výstava „Pavel Brázda, Věra Nováková – 50. léta“ byla uspořádána v roce 1992 v tehdy okrajové výstavní síni PKC Ženské domovy. Nakladatelství RR k ní vydalo poměrně obsáhlý katalog. Krátce poté obdržel Brázda jako první výtvarník tehdy už tradiční cenu Revolver Revue za rok 1991. Častěji vystavovat začal až na konci 90. let. Od roku 2000 je skupina jeho obrazů součástí stálé expozice českého moderního umění v Národní galerii. V roce 2006 zde byla uspořádána jeho retrospektivní výstava a v nakladatelství Argo vyšla velká monografie Brázda. V následujícím roce byla Brázdovi udělena historiků umění Osobnost roku za rok 2006. Na začátku roku 2008 vyšel v edici Respekt katalog k pařížské výstavě s názvem Brázda s obsáhlým textem Přemysla Arátora v řeči české, francouzské a anglické. 28. října 2008 byla Brázdovi předána prezidentem republiky medaile Za zásluhy o stát v umění. O jeho díle bylo natočeno několik televizních filmů a řada rozhlasových pořadů.

Postupná cesta Brázdových obrazů k jejich přijetí do normálního českého výtvarného umění byla – a do značné míry je dodnes – ztěžována jak jejich opožděným zveřejněním, tak jejich nezařaditelností. Už Brázdův veristický styl, v kterém se brněnský hominismus radikalizoval v 1. polovině 50. let, postupoval v opozici vůči umění současnému i modernímu vůbec, a to jak proti jeho nadměrnému a v tehdejší situaci nadále nepoužitelnému formalismu, tak proti nadmíru artificielnímu surrealismu a rozvíjel se nezávisle na jakýchkoliv módních proudech. Brázda se k němu občas vracel i v příštích letech.

Následující zjednodušení formální stylizace, které pak probíhalo od roku 1953 souběžně s dílem Věry Novákové a Ivana Sobotky (jak se nedávno ukázalo na objevné společné výstavě jejich díla z 50. let v galerii Ztichlá klika) vznikala už, a to i v souvislosti s uměním středověkým, ve volné návaznosti na některé základní principy moderního umění a jeho tradic. Brázda pak pokračuje v syntéze široce pojatého nadrealismu (v původním apollinairovském ražení tohoto pojmu, tedy včetně Chirica i ranného Chagala, ale také dadaistické fotomontáže a Grosse i Dixe z 20. let) a k tomu pojetí formálněji založeného (Picasso kubistický i pozdější, Léger, později i Matisse), kterou se (kromě mnoha návazností na středověké, starověké i jiné primitivní kultury) vyznačuje v takových souvislostech jeho široce založené dílo. Z tradice českého malířství mu byli a zůstali nejbližší – kromě Mistra Vyšebrodského a  Theodorika – Jan Zrzavý a Josef Čapek z let 1917-27. Byli to pro něj také – podobně jako většina zakladatelů moderního umění – dobré příklady morální.

Některé první pokusy historiků umění zařadit Brázdovo dílo do souvislosti s dobovými trendy jako jejich místní filiaci se až podivuhodně nedařily. Například mylné poukazování na domnělé souvislosti obrazů jako Obluda čeká, Obluda má čas z roku 1949 s vídeňskou školou fantastického umění, zejména s některými obrazy Hausnerovými. Ty ovšem vznikly později a Brázdu, když se s jejich reprodukcemi dodatečně sešel v 60. letech, nijak nezajímaly. Milejší mu byl pop art. Pokud bylo poukazováno na určitou blízkost, v které snad Brázda něco poněkud podobného předjímal (Milan Knížák, monografie Brázda), dotýká se toho hominismus jen okrajově.

V podstatě je o něčem jiném než současná konzumní civilizace, i když také z ní a z jejího folkloru částečné vychází dodnes Brázdův způsob kresby i barevnosti. Brázda je především účastným pozorovatelem života vlastního i těch druhých. Obecně lidské situace a příběhy v jeho obrazech přesahují aktuální dobovou omezenost svým obsahem i formou po 55 roků víceméně ustálenou, jenom poněkud proměnlivou a vcelku soudržnou. Příjemné pro něj bylo také setkání s dílem Haringovým, i když ani ten jej neměl čím ovlivnit.

Brázda oceňuje jeho extrémně radikální zjednodušení, jemu ale záleží na obrazech klasičtějších. Krajnostem, jakými se vyznačuje už dílo Picassovo, natož prodlužování přechodných gest v mnohém milého původního dada až do akademizované upadlosti, se Brázda vždy vyhýbal a dával přednost dnes už možná aktuálnější umírněnosti. Silné kresebné linie, které u něj vznikaly barevnou obměnou Légerových a připomínají ty Haringovy, používal k svým účelům už v druhé polovině 50. let. Především z těchto základů vyrůstá jeho dílo svým vlastním způsobem dodnes. I když je jeho autor nadále otevřený do současnosti i možné budoucnosti (a nejen v používání digitální techniky), nemá čas a jeho vnější okolnosti podstatný vliv na celkovou souvislost jeho díla.

Brázda nejde proti současným tendencím výtvarného umění, ani proti jakýmkoliv dobovým současným trendům, leda těm až příliš módním a akademickým. Raději zůstává mimo. Jestli se s nimi nějak schází, může to uvítat, jestli se rozchází, nijak mu to nevadí. Od svých začátků byl, zůstal a nadále zůstává dostatečně svobodný a nezávislý.  Nemnoho, ale také nemálo ze současného výtvarného umění (především figurativního, ale i abstraktního) oceňuje jako živé a přínosné. O významné přítomnosti i budoucnosti obrazů oproti jiným způsobům umění, které by je dokonce rády nahradily a někdy se je snaží vytlačit, nepochybuje. Zánik závěsného obrazu prorokoval -mylně- Teige už v 20. letech. I když Brázda používá novou techniku, jakou umožňuje současný vzestup vědeckotechnické civilizace, pokládá to jen za jeden z možných způsobů, jakými se dají uskutečňovat i tradičně založené klasické obrazy.

Dnes už patří Pavel Brázda podle názoru části historiků umění i jeho kurátorů a kulturní veřejnosti k nejvýznamnějším malířům druhé poloviny 20. století i k nejoriginálnějším výtvarníkům současným. Jeho ručně malované obrazy z minulého století jsou už pokládány za nepominutelnou klasickou hodnotu. Na ty nové ale, kterými se nečekaným způsobem dovršuje alespoň nyní (Brázda má i další plány) jeho pozdní dílo s použitím techniky z konzervativního hlediska podezřelé, si někteří zatím nemohou zvyknout. Těm se jeví být pochybné i jako zlevnění pracné malířské dovednosti a jedinečnosti obrazu.

Způsob, jakým Brázda urychleněji, to jest s vyloučením nadmíry mechanické rukodělné práce, ale i tak pečlivě a zpravidla v několika fázích soustavně dokončuje část svého díla, může být a možná skutečně je v některých směrech riskantní. Což jeho autorovi zásadně nevadí a také za tím důvodně zcela stojí.  Po většinu života riskoval i to, že se nedočká ani normálního vystavování. A – jak dále připomíná – vlastně dodnes nedočkává. Proč? Chybí k tomu přiměřený prostor. Pro novou soubornou výstavu především jeho už dnes rozsáhlého díla z tohoto století, anebo zaměřenou k jeho zdůraznění, by uvítal některý z dostatečně velkých veřejných prostorů k takovým účelům určených. Teprve v takovém by se i vybrané digitální obrazy, doplněné grafikami, a v přiměřených formátech i s dostatečnými odstupy mohly dost dobře jednotlivě uplatnit.

Text: Pavel Brázda / Galerie 5. patro

Advertisements