In_margine (o ježíškovi)

Milena Bartlová: Vizuální kultura neviditelného – ježíšek jako akční umění

Barvy předvánočního a vánočního období jsou zelená a červená. Liturgickou barvou adventu je fialová a vánoce bychom si přáli bílé, jenže v praxi červeno-zelená kombinace vítězí. Její původ je možná v cesmíně ostrolisté (ilex aquifolium), stálezeleném keři s červenými bobulemi, který symbolizuje vánoční svátky v Británii. Nakonec na celé čáře vítězí intenzivní červeň a každá příručka marketingu nám vysvětlí proč: neodolatelně přitahuje pozornost a probouzí vášně, které si moderní lidé vybíjejí mj. lovem a sběrem, tedy nakupováním.

Monthy Python: Life of Brian

Obvykle v tuto roční dobu čítáme lkaní nad tím, jak rudě oblečený Santa Klaus okupuje naše vánoce, stejně jako globalizovaně vtrhl i do Číny a na Tahiti. Většina jich je skutečně ohavných a na rozdíl od jiných hanebných projevů nevkusu nemají na své straně nostalgické vzpomínky na dětství. Dospělí Češi totiž mají ve vrstvách svého emocionálního podvědomí ještě spolehlivě uloženého ježíška. V letech minulého režimu hrdinně vzdoroval santaklausovským variacím Dědy Mráze i Vánočního muže (pro mladší: to byl doslovný překlad z němčiny, vytištěný na staniolových obalech dutých čokoládových figurek). Úvahy na téma podezřelé shody mezi manipulačními prostředky reálného socialismu i reálného kapitalismu se do předvánoční atmosféry samozřejmě nehodí. Kritiku vizuality vánoc tedy zaměříme k jiné, neméně zajímavé otázce: Santa Klaus i Děda Mráz jsou nám sice cizí, jejich nepochybnou výhodou je ale viditelnost. Kdo kdy viděl na vánoce ježíška?

Ukládání loutky či panenky Ježíška do jesliček postavených v kostele zavedl sv. František z Assisi, jak to názorně vidíme na příslušném Giottově obrázku. Chtěl poskytnout věřícím možnost, aby na vlastní kůži a každý sám za sebe prožili radost z narození Spasitele, aby se nemuseli jen dívat na obraz nebo sošku, ale sami se jako-kdyby, jako ve vážné hře, té radostné události zúčastnili. Malé domácí i velké kostelní betlémy se ale časem staly jen dalším druhem prostorového obrazu, který pozorujeme z uctivého odstupu. Ježíška tu zastupují loutky, ale on sám se vlastně vytratil – ale jen proto, aby se stal jiným druhem uměleckého díla, totiž performativní akcí, hrou jako-kdyby, které se sami účastníme. Ozdobený stromeček a rituální výroční pokrmy mají svého viditelného původce, ale dárky se dodnes v mnoha rodinách jaksi objevují… „přinesl je ježíšek“. To malé dítě z betléma je přinést nemohlo, to dá rozum, na rozdíl od ruského i anglosaského dědka s červenou čepicí na to nemá ani potenciálně fyzickou kapacitu. Ježíšek se stal akčním uměleckým dílem. Tím, že se vždycky znovu, navzdory vážnému ohrožení hloupou sentimentalitou i průšvihy dnešního světa, rodiny sejdou a lidé se podarují, se cosi děje. V té akci se uskuteční, vzniká, je „ježíšek“. Takže je ho vlastně docela dobře vidět: totiž ve všem, co a jak si lidé na vánoce dělají.

Čechům se vyčítá, že jsou – snad spolu s Albánci – nejvíce ateistickým národem Evropy. Religionisté ale vědí, že tomu tak není, protože Češi v hojném počtu věří v „něco“. Možná u nás performativní ježíšek vytrvale vzdoruje červeným figurínám právě proto, že „něcistům“ nedělá potíž prožívat výroční rituál návratu světla a života jako konceptuální akci, a nepotřebují k tomu žádné názorné figurální obrazy.

Tak si letos svou vánoční akci doopravdy užijte! Nový rok začneme unikátním trhákem: utajené mistrovské dílo českého umění konečně vystaveno v Praze!

Reklamy