In_margine (o pokladech z brněnské kanalizace)

Milena Bartlová: Co máme ze starého umění? Zároveň zpráva o utajeném mistrovském díle českého umění

Hlavní předností starého umění je jeho nezpochybnitelnost. Obrazy, sochy a drahocenné předměty přetrvaly staletí a v nové době naplnily muzea, čímž se staly vlastně samotnou definicí pravé umělecké kvality. Problémem nejsou sama stará díla, ale jen jejich prezentace. Při podrobnějším pohledu můžeme výstavní nadílku starého umění, kterou na přelom roku připravila pražské muzea, hodnotit různě.

Velká výstava Karla Škréty v Národní galerii nečekaně úspěšně ukazuje nové vědecké zhodnocení zakladatelské osobnosti českého malířství a vypovídá nejen o protireformační dynamice 17. století, ale i o posunu mezi sedmdesátými lety století minulého (kdy byl Škréta hrdinou přinášejícím do své provinciální vlasti svobodné umělecké gesto) a dneškem (kdy si pozorněji všímáme jeho ekonomického úspěchu a politických dovedností). Relikviář sv. Maura z Bečova je na Pražském hradě vystaven jako nepokrytá turistická reklama za výnosné vstupné (rejstřík zajímavých témat, která přitom zůstala nevyslovena, je tak rozsáhlý, že se k němu vrátím v některém dalším pokračování těchto komentářů). Královský sňatek v Domě u Zvonu (Galerie hl.m.Prahy) ukazuje vzácná a působivá středověká díla v poněkud rozpačité a nedotažené inscenaci (z pozitivní stránky jsem o tom nedávno psala Art+Antiques 12/2010, kritičtěji výstavu na tomto webu zhodnotil Jan Štěpánek (zde)).

Co z toho všeho starého umění máme? Tuhle jednoduchou otázku se moc nesluší si klást: je samo paradigmatem kvality, takže pokud máme pocit, že nám nic moc nedává, přejdeme to raději zdvořilým mlčením. Avantgardní revolta se už nenosí a Teigův návrh zřídit v pražském Belvedéru music bar dnes přičítáme k tíži jeho levičácké radikalitě. Od specialistky na staré umění by se snad čekala asertivně pozitivní odpověď, jenže právě proto, že jsem se starým uměním už desetiletí sžitá, jasněji vidím, jak obtížné je ukázat, co je na něm zajímavé, podnětné, ba i aktuální a provokující. Divák totiž nemá desetiletí, nemá ani roky – má jen jednu a půl hodiny, víc výstavě rozhodně věnovat nehodlá a nemůže. Projekční fikce stability hodnot a důstojnosti, i skutečná vizuální krása jsou svrchní vrstvy, které publikum stihne vnímat. Zbytek výstavních prezentací, včetně XXXL katalogu a doprovodných přednášek, sice nabízí možnost proniknout pod povrch, zařadit vše do historických souvislostí, pochopit dobové významy, vychutnat bohatý myšlenkový svět jednotlivých uměleckých děl, ale to už je jen pro malou hrstku historiků. K cestě na vzdálenou pevninu starého umění se nedostává času.

Je tu ještě jedna rovina, na niž je kulturní publikum schopno a ochotno slyšet – to je vlastenecká nota. Olomoucké baroko (Arcidiecézní muzeum / Muzeum umění Olomouc) návštěvníkovi kromě všeho výše uvedeného umožní i oprávněné posílení vlastní identity, v tomto případě zemské spíše než národní. Právě toto je v dnešní Evropě nezastupitelná role umělecké kultury a bylo by načase, aby to naše politická reprezentace a státní úřady zaznamenaly a ve své praxi se tím řídily. Zkusím teď na stejnou udičku chytit i vaši pozornost. V Národním muzeu v Praze je, bohužel za úplného nezájmu, vystaveno od loňského podzimu jeden ze souborů vůbec nejvýznamnějších uměleckých děl pocházejících z Česka.

Ne, opravdu nemám tím utajeným veledílem na mysli Andy Warhola, i když jistá souvislost mezi Brillo Box a soškou muže z Brna tu je. Obojí stojí radikálně mimo parametry důstojnosti, kvality a krásy: v případě brněnské figury proto, že vznikla o dost dříve než tyto kategorie novověké Evropy – někdy mezi 28 až 22 tisíc let před přítomností. Moravské prehistorické sošky jsou jedinou příležitostí, kdy např. nové dějiny světového umění od Juliana Bella zmiňují existenci Českých zemí. Už proto bychom je neměli přenechávat jen archeologům a antropologům a měli bychom vědět, že Věstonická venuše a spol. jsou sice z dob, jež jsou nám zcela cizí, ale v jakémsi nikoli zanedbatelném smyslu jsou přece jen „naše“ (byť je pro Pražáky někdy obtížné připustit, že něco takového pochází z Moravy; v tomto případě konkrétně z kanalizačního výkopu v roce 1891 ve Francouzské ulici v Brně). Potřebujeme jen osvobodit navyklé kódování věcí a uvědomit si, že i toto je umění, dokonce umění ve své prvotní síle.

Přes 20 cm velká figura muže z Brna je světově unikátní. Byla vytvořena jako pohyblivá „loutka“ – hlavu a údy k tělu připojovaly zřejmě dřevěné a kožené spoje. Modelace se omezuje na sugestivní oční důlky a vystupující pahýl penisu. Dílo bylo určeno k tomu, aby se s ním ručně zacházelo; vstupovalo do lidského světa nejen jako vizuální obraz, ale jako trojrozměrně reálná podoba člověka stvořená člověkem, a navíc i svým aktivním pohybem. I když dnes bezmocně leží na sametových poduškách, je setkání s ním hlubokým zážitkem. Čas jako další rozměr obrazu je přítomen i v závratné hloubce tisíciletí, do níž nás stahuje aura díla.

Ale aby té trvanlivosti nebylo příliš:  příště jen škvírou nahlédneme na výstavu, kterou Galerie hl. m. Prahy tu sváteční důstojnost a vstřícnost českému divákovi tiše a na okraji narušila.

reklamní spot zvoucí na výstavu k přehrání (zde)

Advertisements