Nechcete koupit Rembrandta?

Únorové číslo časopisu The Art Newspaper na titulní straně informuje o opětovném prodeji Rembrandtova Portrétu muže s rukama v bok, který byl před pouhým rokem vydražen na aukci Christie’s v Londýně. V prosinci 2009 jej v přepočtu na dolary za 33,2 milionu koupil známý sběratel Steve Wynn. Nyní obraz za nezveřejněnou sumu prodal newyorskému galeristovi Otto Neumannovi. Ten jej hodlá nabízet v březnu na veletrhu v Maastrichtu za 47 milionů dolarů. Jak uvádí The Art Newspaper, finančně obchod jistí Alfred Bader, známý milovník Rembrandta a podporovatel českých historiků umění. U příležitosti vypsání dalšího ročníku Baderova stipendia na výzkum malířství 17. století, přetiskujeme jeho profil, který vyšel v roce 2007 v Art+Antiques.

Alfred Bader nosí v peněžence tři různé vizitky. Ačkoliv by ve svých třiaosmdesáti letech již dávo mohl být na odpočinku, má tři různá zaměstnání: obchoduje s uměním, pracuje jako odborný konzultant v chemickém průmyslu a je zván k přednáškám v Evropě i Severní Americe. „Mým čtvrtým povoláním je rozdávání peněz a s tím je nejvíc starostí,“ říká muž, který finančně podporuje české chemiky i historiky umění. A své mateřské univerzitě v kanadském Kingstonu před časem věnoval zámek v anglickém hrabství Sussex, který koupil za 6 milionů liber.

Alfred Bader žije střídavě ve Velké Británii a ve Spojených státech. K našemu rozhovoru jsme se sešli začátkem léta ve Vídni, ve městě, kde se v dubnu 1924 narodil do židovské rodiny s českými kořeny. Ačkoliv do Prahy a na jižní Moravu v dětství jezdil jen na prázdniny, dodnes se k České republice hrdě hlásí. „Když jsem v Praze, říkám, že jsem Čech, a když v Brně, že Moravák,“ vypráví s úsměvem. „A když jste ve Vídni, tak že jste Vídeňák,“ doplnil jsem hloupě. „Ne, to ne. Byl jsem tu, když sem napochodoval Hitler… Nikdy bych o sobě neřekl, že jsem Vídeňák.“

V prosinci 1938, ve svých čtrnácti letech byl poslán do Velké Británie, kde jej však po začátku války jako příslušníka znepřáteleného národa internovali. Nejprve v táboře pro válečné zajatce na ostrově Isle of Man, pak byl poslán do Kanady. Až po patnácti měsících se rodině, která se ho v Británii ujala, podařilo dosáhnout jeho propuštění. V Kanadě už ale zůstal. Zapsal se na univerzitu Queen’s v provincii Ontario a v roce 1947 zde získal diplom z chemie. V doktorandském studiu pak pokračoval na Harvardu, který absolvoval v roce 1950.

Rembrandt: Muž s rukama v bok / 1658
Chemik sběratel

V následujícím roce založil společnost dnes známou pod jménem Sigma-Aldrich, která se postupně stala největším výrobcem a dodavatelem chemikálií pro laboratorní výzkum. „V prvním roce jsme měli obrat 1705 dolarů, v druhém 5400 dolarů, v třetím 15 tisíc dolarů. Loni 1,8 miliardy dolarů. Nejsme největší chemickou firmou na světě, ale rozhodně jsme tou nejprofitabilnější,“ říká hrdě. Na otázku, proč se rozhodl studovat právě chemii, odpovídá, že proto, že z ní u maturity propadl. A také, že ji má rád.

Umění a sběratelství bylo jeho vášní již od dětství. S oblibou vzpomíná, že při návštěvách Prahy se často rád zřekl „zmrzliny“ – své anglické vyprávění prokládá češtinou –, jen aby si mohl koupit kresby pražských zákoutí od Antonína Levého. „Stály ‚pět koruna‘. Jen za jednu jsem dal deset korun. Dvacet zmrzlin jsem kvůli ní obětoval, tak se mi líbila.“ V dospělosti se pak jako sběratel soustředil na staré mistry.

Spojení chemie a vášně pro staré umění není zrovna běžné. „Není mnoho chemiků, s kterými bych si mohl povídat o umění, ani historiků umění, které by zajímala chemie,“ připouští. „Jednou v roce 1948, když jsem studoval na Harvadu, jsem spěchal na přednášku o Rembrandtovi a na schodech chemické budovy jsem potkal svého profesora a on se mě ptal, kam že to jdu. ‚Jakob Rosenberg má ve Fogg Museu přednášku o Rembrandtovi.‘ On se na mě pohrdlivě podíval a povídá: ‚Alfrede, vy jste se pořád ještě nerozhodl, zda chcete být chemikem, nebo historikem umění!‘ A víte, co vám řeknu – já jsem se nerozhodl dodnes,“ směje se. Takže, kdybyste měl tu možnost a univerzita Queen’s ve 40. letech měla příslušnou katedru, studoval byste dějiny umění? „Určitě, ale dějinami umění se přeci nemůžete živit.“

Obchodník s obrazy

Ve skutečnosti by se Alfred Bader dějinami umění klidně živit mohl. Jako obchodník s uměním má na svém kontě řadu úspěchů i senzačních objevů. V roce 1992 například společně s newyorským galeristou Otto Naumannem koupil na aukci za necelých 8 milionů dolarů Rembrandtův portrét Johannese Uyttenbogaerta, jen aby jej ještě téhož roku prodal s dvou milionovým profitem amsterdamskému Rijksmuseu. V Nizozemí byl kvůli tomu velký poprask – proč prý muzeum obraz nekoupilo přímo v aukci. „Pak by je ale vyšel mnohem dráž, protože my jsme byli připraveni jít až na 12 milionů dolarů,“ říká k tomu Bader. Jiného Rembrandta nedávno prodal soukromému sběrateli v New Jersey, dalšího, podobiznu římské bohyně Minervy, nyní nabízí za 45 milionů dolarů. Prý jestli nemám zájem, vtipkuje.

Dva Rembrandty ze své soukromé sbírky pak věnoval – jak sám říká – „své univerzitě“. Přestávám se v tom orientovat. Kolik že Rembrandtů mu vlastně už prošlo rukama? „Víc než kterémukoliv z žijících obchodníků s uměním,“ odpovídá a doplňuje, že jeho nejbližší možný konkurent maastrichtský galerista Robert Noortman nedávno zemřel. „Galerie Alfred Bader Fine Arts mi ale nepatří. Jsem jen zaměstnanec,“ zdůrazňuje. „50 procent akcií vlastní moji dva synové a 50 procent devatenáct vnoučat mého nejlepšího přítele. Všichni jsou to učitelé, tak mají aspoň nějaké přilepšení.“

I když říká, že jako galeristovi mu záleží jen na tom, jak vydělat akcionářům peníze, jde zjevně též o práci, která jej nesmírně těší. „Mám rád aukce. Na internetu sleduji nabídku malých anglických aukčních domů a když mě tam něco zaujme, tak to koupím. Dají se takto získat velice zajímavá díla,“ vypráví nadšeně. Zatímco přes galerii ročně nakoupí a prodá kolem 250 obrazů – od italského baroka až po 19. století, do své vlastní sbírky každoročně přikoupí jen pět šest obrazů – výhradně díla nizozemského a flámského malířství 17. století.

Vedle Rembrandta je jeho oblíbencem zejména Jan Lievens. A proč právě tito dva autoři? „Koukněte, já nejsem historik umění. Já jsem chemik, ale vím, co se mi líbí,“ odbývá moji otázku. Stejně tak se diví dotazu, jakou roli při rozhodování se o koupi obrazu u něj hraje, o jak slavného autora se jedná. „Moje sbírka čítá kolem 200 obrazů a celá jednou připadne univerzitě Queen’s. Na obálce katalogu, který připravují, bude tady ten obraz,“ – listuje svou autobigrafií Dobrodružství chemika sběratele a ukazuje mi dívčí portrét od neznámého holandského mistra. „Netuším, kdo je autorem, ale je to překrásný obraz. Na tohle jste se ptal?“

Rembrandt: Minerva ve své pracovně / 1635
Neutrácet za pošetilosti

I jako filantrop dělí Bader svou pozornost rovným dílem mezi chemii a umění. Univerzita Queen’s od něj dostala nejen v úvodu zmiňovaný zámek Herstmonceux, který dnes funguje jako mezinárodní školicí centrum, ale díky jeho podpoře například mohla zřídit dvě profesorská místa na katedře dějin umění – jedno zaměřené na studium italského barokního umění, druhé na baroko v záalpských zemích. V Česku poskytuje stipendium mladým historikům umění, kteří se zabývají barokním uměním a na Masarykově univerzitě v Brně financuje profesorské místo pojmenované podle Josefa Loschmidta, pozapomenutého českého průkopníka organické chemie. Úplný výčet jeho příspěvků a darů by ale byl mnohem delší. Když v roce 2002 Prahu zasáhly povodně, věnoval například půl milionu korun na rekonstrukci zvláštní školy v Karlíně.

Své bohatství nedává nijak okázale na odiv a zakládá si na tom, že neutrácí za pošetilosti. „Žijeme velice skromně – já a moje žena Isabel. Jeden známý teď vydal knihu, kde o mně napsal: ‚Bader na své cestě od trhana k milionáři nezapomněl na své skromné počátky – dodnes se jako trhan obléká.‘ No a co?! Aukční
síně rády přijímají moje nabídky,“ říká a hned se vrací k svému oblíbenému tématu. „Teď v červenci bude v Londýně dražen krásný Velázquez. Jako sběratele mě nezajímá, ale možná ho budu dražit jako galerista. Půjde ale určitě vysoko,“ přemítá. Obraz nakonec za rekordních 8,4 milionu liber získala španělská nadace Focus Abengoa z malířovy rodné Sevilly.

Původně publikováno v Art+Antiques 2007/09
Advertisements