TZ: Eva Koťátková

Eva Koťátková: Paralelní životopis / Dům umění / České Budějovice / 11. 2. – 11. 3. 2011

Eva Koťátková /1982 / je umělkyní zkoumající pozici a roli člověka v sociálním systému, stejně jako v osobním prostředí, kde se pohybuje. Divák je pro autorku partner, který je vtahován do jejího světa.

Témata autorčiny tvorby sahají od období dětství / jenž zanechává patrné stopy na každém jedinci /, školních let až po momenty současné každodennosti. Není možné, aby se divák nedokázal mnohdy poctivě ocitnout na autorčině místě, neboť daná témata stojí mnohdy na obecně uchopitelném základě.

V dílech Evy Koťátkové je patrná důležitost tělesnosti – fyzična. Již kresby, které mají pro autorku velkou roli, vyvolávají intenzivní fyzické pocity a stávají se mnohdy základem pro vznikající realizace, jak na úrovni akcí, tak konstrukcí. Přítomnost fyzična se však v jejím případě netýká symbolických výkladů, důraz je naopak kladen na hmotnou tělesnou rovinu.

V rámci zkoumání osobního prostoru, každodennosti, ale i paměti vytváří Koťátková scénáře či konstrukce postavené na určité intuici. Jedná se o díla vztahující se k pohybu v určitém prostoru – vymezování se vůči svému okolí, zkoumání osobního teritoria i vztahu vůči předmětům jenž ji obklopují, lze zde vystopovat rovněž jisté „Beckettovské“ zkoumání hranic existence.

Vedle již zmiňované kresby pracuje s řadou médií, která se vzájemně prostupují i ovlivňují

/ performance, video, instalace, objekt, socha../

Také ji lze mnohdy vnímat v roli režisérky, kdy na základě jejího scénáře vzniká improvizační divadlo s jasnými pravidly, kdy však vlastní dílo dotvářejí samotní herci. Tyto aktivity se vážou například k projektům – Červený stůl /2006 – 7 /, Cesta do školy / 2008 /, Výtvarná výchova / 2008 /.

Projekty vztahující se k hranicím vlastního prostoru vznikají od roku 2007, kdy za instalaci – Za, mezi, nad, pod, v (pokoji) – získala cenu J.Chalupeckého.

Poté nutno připomenout realizace jako například – Domácí vězení / 2009 /, Diktát /2009 /, či Řízená ztráta paměti / 2010 /.

Pomocí modelů, studií i zinscenovaných situací se Eva Koťátková pokouší vymezit okruh zažitých pravidel, jenž nějak ovlivňují naše jednání. Někdy se jedná o snahu určitého začlenění se, jindy zas o vymezení se zažitým strukturám.

Eva Koťátková v letech 2002 – 2007 studovala na pražské AVU a UMPRUM, na Art Institut San Francisco, a Akademii umění ve Vídni. Má za sebou řadu samostatných výstav , například v Alcatraz Gallery Hallein, Preproduction Gallery Berlin, v pražských galeriích Hunt Kastner, Václava Špály, Entrance a Karlin Studios, Moravské galerii Brno, Meyer Digger v Berlíně a Karlsruhe, Arge Kunst Museum Bolzano a řadě dalších. Z důležitých kolektivních výstav připomeňme například ty v pražském DOX, New Yorku, Innsbrucku, Corku, Lodzi, Hamburgu, Vídni, Budapesti, San Francisku, či Liverpoolu.

TATE Liverpool byla poslední zastávka Evy Koťátkové v rámci loňského „ Biennale Liverpool 2010“.

Zde se představila prací – Stories from The Living Room – vícevrstevnatým dílem / instalace z kreseb, objektů a filmu /, jehož stěžejním tématem byl vztah a možné podobnosti mezi starými lidmi a dětmi a jejich komunikace skrz akt vyprávění. Utopická vize, kde děti a staří lidé spolupracují dohromady, coby

dvě věkově odlišné skupiny, stojící na dvou opačných stranách společnosti, mimo hlavní aktivní proud. Přitom jsou si možná bližší než se zdá.

Pomocí konstrukcí / mnohdy krkolomných / nám Eva Koťátková nabízí díla vztahující se v zásadě k jednoduchým, základním otázkám každodenního života.Jak sama uvádí, zabývá se situacemi jako je společenská izolace a neschopnost komunikace. Ukazuje roli jedince v nejpodstatnějších sociálních strukturách, kterými jsou domov, rodina, škola. Jakýsi vlastní „životopis“, který je pastí, ve které může být člověk lapen, kdy nás zradí vlastní tělo, či se proti němu bouří okolní prostředí.

Také tématem nejnovějšího projektu připraveného přímo pro prostory českobudějovického Domu umění je „životopis“.

Paralelní životopis – projekt postavený na fiktivním příběhu člověka, který si v izolaci svého pokoje konstruuje paralelní identity, kterých by bylo možno využít pro začleněni se do různých společenských prostředí, nebo které by na okamžik pomohly zpevnit jeho vlastni nejasné a roztroušené obrysy.

Celá výstava je vybudována jako architektonický komplex, který se skládá z různě komponovaných pokojů, jako při procházení obytných částí nějakého podivného sociálního zařízeni. Fragmenty pokoje, pozměněné kusy nábytku, texty životopisu, biografické knihy, kresebné návrhy nových postav, rekvizity a převleky jsou instalovány tak , aby při každém uspořádáni vznikl novy vztah mezi předměty (rekvizity nejsou prezentovány jako rekvizity, ale odložené předměty, nábytek nestojí na svém místě, ale je instalován jako bizardní utopická stavba).

Autorka se zde zabývá momenty izolace, neschopnosti komunikace, přizpůsobivosti a integrace do okolního prostředí na jedné straně a normativními strukturami a množstvím rozličných rolí a identit, které si musí jedinec osvojit pro zdárné aktivní začleněni se na straně druhé.

Výstava navazuje na projekt Město starých, který představoval fiktivní domov pro seniory, který je nejen fyzickou institucí, ale také světem, v němž jsou staří lidé vytlačeni mimo společnost, izolováni ve vlastních městech (budovách a zahradách, z nichž už zpravidla nevycházejí do vnějšího světa) a v kterých jsou buď nuceni testovat vlastni paměť, rekonstruovat vlastni životopis nebo si budovat životopis nový, násilným vytěsňováním věcí, které by mohly probouzet stesk, lítost či beznaděj.