In_margine (o Miroslavu Tichém)

Mile Bartlová: Za co se stydíme

Který žijící český umělec dosahuje na světovém trhu dnes nejvyšších cen? – Přece ten úchylný dědek z nějaké díry kdesi na Moravě. Je to jen obyčejná komerční bublina, neuvěřitelně mizerné fotky a s uměním to nemá nic společného. A ta legenda o pronásledování komunisty je už vůbec směšná, zavírali ho proto, že je to magor, co obtěžoval ženské.

Rozdíly mezi recepcí díla Miroslava Tichého v jeho domovině a „ve světě“, jsou pozoruhodné. Od první výstavy v Seville v roce 2004 se stal jednou ze světových hvězd. U nás se konala o dva roky později výstava v Brně, kam Tichý díky bydlišti v Kyjově „územně přísluší“, a v malé řadě Torstu vyšla knížka Pavla Vančáta, širšímu kulturnímu publiku ale zůstává letos pětaosmdesátiletý Tichý neznámý. Teprve nyní před vánoci otevřela Galerie hl. m. Prahy ve své vedlejší výstavní síni v patře Staroměstské radnice docela nenápadnou první výstavu v hlavním městě. Sestává z dosud nepublikovaných snímků ze soukromých sbírek, z nichž žádná není česká, koncepci a interpretační text v doprovodném albu reprodukcí nenapsal žádný ze zdejších teoretiků a historiků umění a fotografie. Vypadá to, jako by se Praha za slávu těch špatných a asi i nemravných fotek styděla.

Tichého dílo si ve skutečnosti pozornost a ocenění zaslouží. Můžeme v něm vidět poctivý a nezkažený projev absolutní autenticity uměleckého gesta totožného s životem tvůrce, jež je v plné radikalitě možné jen v pozici vyloučení z konvenční společnosti. Tak koncipoval pražskou výstavu s názvem „Podoby pravdy“ Gianfranco Sanguinetti. Můžeme ale také v Tichého fotografiích vidět – v právě opačné perspektivě – záměrnou absenci autenticity, radikální zviditelnění média fotografie a povahy pohledu i subverzivní odpor k technologii. Na loňských výstavách v New Yorku a Londýně bylo Tichého dílo zařazeno do kontextu tematizace voyeurství ne jako klinické sexuální úchylky, ale v širším smyslu pozice, která je vlastní nejen fotografii, ale vizuálnímu umění vůbec, a která v dnešní společnosti, dobrovolně prošpikované „bezpečnostními“ kamerami, nabývá nového rozměru.

O tom všem si budete moci přečíst v článku v některém z jarních čísel Art+Antiques. Teď mne víc zajímá náš český dispozitiv, tedy konvenčně a institucionálně zkonstruované podmínky, které umožňují určitý úhel pohledu, a zároveň znemožňují úhly jiné. Ocenění v zahraničí je na jedné straně zaklínadlem: od zahraničních členů výběrových a hodnotících komisí očekáváme nějaké lepší poznání, dostat Oscara nebo aspoň cenu na Berlinale je něco jiného, než být oceněn v Karlových Varech, a kdyby naši nemocniční lékaři hromadně odešli směrem na západ, byli bychom vlastně docela polichoceni, že v tamní soutěži obstojí. Na druhé straně ale o životní zkušenosti českých exulantů byl po převratu jen minimální zájem a místo toho jsme masově naletěli harvardu Viktora Koženého. V pověstném „kafemlejnku“ hodnocení české vědy získám nějaké body za příspěvek v regionálním vlastivědném sborníku (nic proti němu, je dobře, že je takto podporován!), ale žádné za publikace v mezinárodních projektech a už vůbec ne třeba za hostování na prestižní zahraniční univerzitě.

Připadá mi, že s oceněním Tichého je to podobné: chceme, aby nás cizinci oceňovali a chválili, ale jen za to, co jim sami nabídneme. Oceňujte české sklo, chvalte naše „výstavnictví“, chtějte vidět Kupku a Muchu – a ne mizerné fotky asociála, kterého by sexuologové nejspíš označili za devianta. Nebudeme půjčovat umělecká díla z Národní galerie do ciziny, ať se oni přijedou podívat sem k nám. Mají v posledním desetiletí největší mezinárodní úspěch konceptuální umělci? To jen proto, že ti hlupáci v zahraničí neznají skutečné hodnoty našeho umění. My sami přece nejlíp víme, co je dobré.

Už koncem 19. století tomu nebylo jinak. Možná právě toto je signifikantní příznak naší národní kulturní identity a grantový program ministerstva kultury by měl přispívat k jeho uchování a rozvoji (ke grantovému programu ministerstva: http://www.youtube.com/watch?v=IqhlQfXUk7w). Jenže sami sebe tak odsuzujeme do pozice voyeura, který jen zvenčí škvírou nahlíží tam, kde se děje něco skutečně zajímavého a vzrušujícího.

Advertisements