Zemřela Věra Jirousová

V noci na neděli 27. února nečekaně zemřela kritička a historička umění Věra Jirousová. Stalo se tak pouhé dva dny po jejích 67. narozeninách. Přinášíme osobní vzpomínku Aleny Petruželkové.

foto: Jaroslav Kučera

Alena Petruželková: Se srdcem indiánky

Věra Jirousová (25. 2 .1944–27. 2. 2011)

Tohle, co teď vidím, je. / A co není, / může být znovu vyvoláno ze skal!

V neděli po půlnoci zcela nečekaně a náhle odešla Věra Jirousová. Rodačka z Libně absolvovala studium dějin umění na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze. Po krátkém období odborného působení v Ústavu dějin umění ČSAV se podpisem Charty 77 stala disidentkou. Angažovat se nepřestala ani po roce 1989, vyneslo jí to ale jen nepřízeň mocných a celoživotní chudobu. Kritizovala oficiální podporu konvenčního umění, podporovala hnutí na ochranu Země a vystupovala na obranu všeho cenného, co bylo ignorancí společnosti ohroženo ve své podstatě.

Výčet aktivit tajemnice Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, zkušené kurátorky a aktivistky v politickém a kulturním undergroundu 70. a 80. let, kunsthistoričky s intenzivním zájmem o současné umění, básnířky a osobnosti s širokým záběrem na poli literatury, filozofie a hudby, je jen jedním z mnoha možných pohledů na život Věry Jirousové, která  se v pátek 25. února dožila 67 let.

S Věrou Jirousovou jsem se setkala poprvé v 70. letech minulého století na bytovém semináři k fenomenologické filosofii u Petra Rezka. Nemohla jsem tušit, že setkání s drobnou ale na první pohled výraznou ženou později vyústí v celoživotní přátelství a ve spolupráci na dvou velkých výstavních projektech. Obě výstavy jak Noční hlídka srdce, k 100. výročí narození básníka Vladimíra Holana, tak i výstava k 150. výročí narození Sigmunda Freuda Life is but a Dream byly koncipovány jako „dílo v kontextu umění“. Výstava mapující život Sigmunda Freuda, jeho dílo a vliv psychoanalýzy na kulturu 20. století se stala pro historičku umění, básnířku a kurátorku této výstavy Věru Jirousovou jedinečnou příležitostí prezentovat z českého umění dobového i současného nejvýznamnější jeho polohy a zároveň uplatnit svůj odborný kunsthistorický názor na umění 20. století. S básnickou originalitou a schopností brilantně formulovat se podepsala Věra Jirousová pod mnoho výstav, jejichž dlouhý soupis ale není předmětem tohoto nekrologu.

Volba odstěhovat se z Prahy na Vysočinu, 1984 – 89 žila v Kostelním Vydří, nebyla náhodná. Byl to způsob, jak demonstrovat svůj bytostný nesouhlas s ponormalizačním úpadkem a rozpadem české společnosti a zároveň pokus usebrat se k psaní básní. Autorka dvou knih Krajina před bouří; Co je tu, co tu není a jednoho bibliofilského tisku Podél řeky k tomu poznamenala: „A je to tady; už dlouho se nemám na co vymlouvat. I bez zkřehlých prstů vím, že Mistrovi básníků nesahám po kotníky. Nic mi není platné, že znám jeho básně už hodně let. Vždycky jsem je měla u sebe; jednou jsem je i pro přátele opsala – ještě ze samizdatového vydání v šedých deskách s výstižnou kresbou dvou rozjívených tuláků Chan-šana a Š‘-tea. Nejspíš se tehdy tak pobaveně chechtali oficiálně vydané verzi básníkova díla, z níž citlivějším čtenářům – nad poeticky vyšívaným překladem básní Mistra z Mrazivé hory – běhal mráz po zádech.“ Na Vysočině se Věra Jirousová také přiblížila místu, kde žil a působil básník a umělec jejímu srdci nejmilejší, petrkovský Bohuslav Reynek. K jeho dílu se vracela v průběhu celého svého života počínaje diplomovou prací až po projekt, na němž intenzivně pracovala v posledních letech a který měl být realizován v roce 2012 formou rozsáhlé monografie a výstavy.

Chan-šan v jedné své básni napsal: tahle cesta nemá žádný konec. Zdá se, že ani tato vzpomínka ho nemá a vlastně ani nemůže mít. Být odvolán uprostřed práce znamená být odvolán k práci jiné, na níž už naše oko nedohlédne.