Recenze na Fundamenty & sedimenty (2)

Veronika Rollová: Vzpoura sedimentů 2011

Redukce formy – to je jedna z cest, kterými šlo umění 20. století. Je to také lapidární vyjádření klíče ke kurátorské koncepci nové výstavy v Městské knihovně. Petr Vaňous na její půdě shromáždil od dvaceti šesti českých umělců díla, která spojuje důraz na formální oproštěnost. V těchto zjednodušených formách nám slibuje odhalit různost obsahů a významů.

foto: Tomáš Souček, GHMP

Výstava se zabývá zejména formami a jejich proměnami v různých kontextech. Její základní myšlenku demonstruje kurátor ve svém průvodním textu na samotném jejím názvu, který ve své plné šíři zní: Fundamenty & Sedimenty / Vzpoura hraček 2011. Společným fundamentem vystavených děl je orientace na jednoduché, často geometrické, formy. Vzájemně se od sebe liší obsahovým sedimentem, sdělením. To je podle Vaňouse proměnlivým prvkem, hovořícím o nějaké situaci. Výstava je rozdělena do dvou částí nejen svou koncepcí, ale také prostorovým řešením; její autor ji přirovnává k toku plynoucích forem, které se v pěti místech shlukují do jakýchsi přehrad. Právě v nich máme příležitost zaujmout nový postoj k obsahům děl, a to pomocí klíče, který nám kurátor nabízí. Těchto pět částí nese názvy Počet jako nástroj; Motivy a příběhy; Černobílá, filtr; Odhmotněnost, světlo a Neoprouny, extrémní formát.

Malba, film a další média

Mnozí z nás si jistě vzpomenou na výstavu Resetting, nesoucí podtitul Jiné cesty k věcnosti. Konala se před třemi lety ve stejném prostoru a za její přípravou stál stejný autor. Jakkoli se nám může v některých aspektech přímo nabízet srovnání, obě výstavy se od sebe zásadně liší. Převažujícím médiem Fundamentů & Sedimentů zůstává malba, je však přínosně doplněna o další média: kresbu, trojrozměrné objekty, videa a fotografie. Důraz je kladen zejména na uvedení krátkého antifašistického filmu Vzpoura hraček z roku 1946, který výstavu uzavírá a dostal dokonce své místo přímo v názvu výstavy. Má tvořit „kontrastní prvek celému projektu“, s nímž jej údajně spojuje pohled do prostoru dílny, kde vznikají formy. Těžko říci, nakolik toto promítání výstavu obohacuje, ale řadě diváků se bude jeho významové propojení s konceptem výstavy zdát možná až příliš volné.

Setkání generací

Výstava nám nabízí generační srovnání – v jednom prostoru se potkávají léta uznávaní a cenění umělci jako Jiří Sopko, Petr Nikl nebo Vladimír Kokolia se začínajícími či výrazně méně známými autory jako Josef Mladějovský nebo Markéta Hlinovská. To je jedním z hlavních přínosů výstavy: zasazuje nová jména do kontextu již „prověřeného“ umění a aktualizuje díla starší. Vaňous říká, že při výběru vystavených umělců postupoval intuitivně. Je samozřejmě možné mu vytknout zastoupení některých autorů a absenci jiných. Ovšem v tomto případě, kdy si výstava nedává za cíl vytvořit průřez současnou českou abstrakcí, ale vybírá autory podle specifického kurátorského klíče, taková kritika není příliš smysluplná. Přesto může právě tento aspekt návštěvníkovi znesnadnit orientaci v tématu – následovat intuici někoho jiného je obtížný úkol. Například zvolená díla Markéty Hlinovské mají do ostatních co do oproštěnosti poměrně daleko a klíč k jejich zařazení může být pro mnohé nejasný. Přesto je cenné, že výstava už svým názvem a celým svým řešením dává jasně najevo, že reprezentuje subjektivní pohled jednoho odborníka. Tím sama předchází výtkám, které by po ní požadovaly jakousi neuskutečnitelnou objektivitu.

Fundament poráží sediment

Formální stránka je pro výstavu klíčová, nemůžeme se tedy divit, že převládá nad obsahovým hlediskem. Pokud navážeme na Vaňousovu metaforu, dá se říci, že proud fundamentů ve skutečnosti sedimenty téměř zcela odplavil. Pět oddílů-„přehrad“ se z toku výstavy nijak výrazně nevyděluje a někdy se zdá, že se opět spíše zabývají formální stránkou vystavených děl. Přesto si právě na této výstavě můžeme velmi intenzivně uvědomit vliv kontextu na působení jednotlivého díla. Stačí si vzpomenout na to, jak působily fotografie matrací Ivana Pinkavy na nedávné výstavě Dekadence v Rudolfinu. Tam byly zařazeny do sekce Krajnost života: Smrt a jejich vyznění bylo v tomto případě silně existenciální. V rámci Fundamentů & Sedimentů je vystavena jiná fotografie z cyklu a při pohledu na ni vnímáme duševního rozměru pouze rytmické řazení prvků-matrací na sebe. Ovšem pokud jde o proměnu kontextu pouze v rámci této výstavy, děje se tak samozřejmě v mnohem menší míře a je obtížnější onu transformaci zaznamenat.

Fundamenty & Sedimenty jsou kvalitním projektem, který nabízí nový úhel pohledu na současné české umění. Jeho největší síla spočívá v kurátorském klíči, který výstavě nesporně dodává osobitou strukturu. Můžeme v něm však zároveň vidět i největší slabinu: právě svou osobitostí a důrazem na intuici je obtížně uchopitelný. Pro diváka, který se tématem hlouběji nezabývá, jsou kontextuální rozdíly mezi tematickými celky koncipovány příliš jemně a jsou takřka nepostřehnutelné. Sedimenty nejsou fundamentům rovnocenným partnerem a chvílemi se bouří proti zařazení, které jim kurátor vymezil.