Recenze na Fundamenty & sedimenty

Eva Riebová: Fundamenty & sedimenty

Galerie hlavního města Prahy zahájila v Městské knihovně novou sezonu výstavou současného umění Fundamenty & sedimenty. Autor výstavy Petr Vaňous představil promyšlený kurátorský koncept, který se zaměřuje na výtvarný formalismus a předkládá divákům několik z mnoha možných interpretačních scénářů, jež jsou občas důležitým vodítkem pro chápání současného umění, ale mnohdy také matoucí slepou uličkou.

foto: Tomáš Souček, GHMP

Společným jmenovatelem prezentovaných děl nebo „referenčním klíčem“ – jak uvádí tisková zpráva, se stala redukce formy na základní tvarové (obrazové, skulpturální či prostorové) prvky neboli fundamenty. Výstava se zaměřuje na hledání významové roviny elementárních forem a odhalování tzv. obsahových sedimentů inherentně přítomných v každém fundamentu.

Již samotná grafická úprava plakátu a doprovodných textů uvádí diváka do problematiky výstavy. Jednotlivá písmena – znaky v titulech výstavy a jejích pěti oddílů jsou redukována na elementární prvky, které se srozumitelnými stávají pouze ve skupině ostatních písmen – znaků. (Zatímco znak „\” může připomínat lomítko, část písmena X anebo třeba jednu stranu trojúhelníku, v názvu Fundamenty & sedimenty nepochybně označuje písmeno „N“.) Tento princip, který upozorňuje na významovou mnohoznačnost základních výtvarných forem a jejich závislost na kontextu, v němž se nacházejí, uplatňuje Petr Vaňous v celém výstavním prostoru.

Kurátor jako badatel

Projekt Fundamenty & sedimenty povzbudivě překonává generační a regionální rámce, které v našem prostředí velmi často limitují výstavy současného umění. Petr Vaňous přistoupil ke svému projektu jako poctivý badatel. Jak sám uvedl v rozhovoru pro ČR3, vytvořil si „jakousi mapu umělců,“ na jejímž základě se snažil vypozorovat společné rysy v jejich tvorbě. Pro svou výstavu proto nevybíral primárně umělce, ale přímo umělecká díla, která jsou v souladu s promyšleným výstavním konceptem. Výsledná sestava umělců je díky tomu velmi rozmanitá – zastoupeni jsou umělci různých generací, zavedení autoři se střídají s  dosud pro širší veřejnost neznámými tvůrci a různorodost se projevuje i na multimediálním charakteru výstavy. V přímé konfrontaci tak můžeme sledovat například malby a objekty mladého ostravského malíře Josefa Mladějovského s plátny Jana Merty či Petra Písaříka, a podobně objekty, kresby a digitální projekce čerstvé absolventky AVU Michaely Maupicové „sousedí“ s fotografiemi známé autorské dvojice Aleksandra Vajd a Hynek Alt, atd.

Kromě tohoto badatelsky-konceptuálního kurátorského přístupu je podle mého názoru třeba ocenit odvahu předstoupit před širší veřejnost s výstavou současného umění zaměřenou výhradně na výtvarný formalismus a abstraktní tvorbu. Poválečná abstrakce či mimoevropský minimalismus totiž nebyly dosud v Čechách prezentovány v takové míře, aby pro společnost vychovanou narativním uměním přestalo být problematické vnímat výtvarný formalismus a abstrakci. Proto je jakýkoliv počin přibližující tuto tvorbu velkým přínosem.

Návody a scénáře

K pochopení vztahu mezi formou a významem (anebo jinak řečeno mezi fundamentem a sedimentem) mohou přispět například vystavené malby Jonáše Czesaného.  Czesaný vytvořil dva formálně velmi podobné obrazy představující výřez pohledu na okenní mříž (anebo na část oplocení) – jeden z nich nazval Inside a druhý Outside. Dotkl se tak přímo problému závislosti abstraktního umění na úhlu pohledu tvůrce i samotného diváka či kontextu, do kterého kurátor umělecké dílo zasadí.

Kurátor nabízí divákovi i další vodítka: do hlavního výstavního proudu začleňuje pět oddělených částí (přirovnává je k „přehradám“). Jednotlivá oddělení (Počet jako nástroj/ Motivy a příběhy/ Černobílá filtr/ Odhmotněnost světlo/ Neoprouny, extrémní formát) poskytují jakýsi „návod“ na interpretaci vystavených děl. Například sekce nazvaná Motivy a příběhy je doplněna slovy: transformace geometrie do podoby organických tkání/ intervence času/ zrod motivu/ vymezování hranic a obrysů/ zárodečné fáze příběhu. Divák se tedy dostává do situace, kdy pozoruje umělecké dílo, a zároveň uvažuje nad uvedenými hesly, která směrují jeho chápání uměleckého díla. Takový přístup může být obohacující (například zmíněné oddělení Motivy a příběhy spojující obrazy Uťatý kosatec Jana Merty, Hrnce Vladimíra Kokolii či Falešná perspektiva Jaromíra Novotného), ale zároveň velmi zavádějící (například část Černobílá, filtr banalizuje problematiku na srovnávání barevnosti obrazů).

Neplynoucí řeka

Právě rozčlenění výstavy na „průběžnou“ část a jednotlivá „oddělení“ působí velmi matoucím dojmem. Oddělení měla být podle slov kurátora výrazně architektonicky a graficky rozlišena, ve skutečnosti však není jasné, kde přesně začínají a kde končí. Přechod z jednotlivých „lagun“ do lineárního „toku“ expozice diváka desorientuje.

Problematická instalace je podle mého mínění velkým nedostatkem výstavy. Při procházení místností jsem se nemohla zbavit pocitu, že by expozice potřebovala trochu „provětrat“. Vystavená díla trpí nedostatkem prostoru, který je pro obsahovou rovinu díla mnohdy zcela zásadní. Obrazy shromážděné v oddělení s názvem Neoprouny/extrémní formát mají ambici přetvářet výstavní prostor – paradoxem je, že právě nedostatek prostoru takové přeměně brání.

Přehnané množství vystavených děl souvisí i s další slabinou výstavy Fundamenty & sedimenty. Pokud jsem v úvodních odstavcích textu hodnotila kurátorský koncept výstavy kladně, je třeba poukázat i na jeho záporné stránky – důsledné lpění na kurátorském konceptu se totiž odrazilo na nevyvážené kvalitě vystavených uměleckých děl. Například objekty Jakuba Lipavského v nahuštěné expozici působí jako lacinější verze o čtyřicet let dříve vytvořených objektů amerických minimalistů.

Výstavu Fundamenty & sedimenty uzavírá animovaný film Vzpoura hraček z roku 1946. Na rozdíl od bouřících se dřevěných panáčků, koníků a kačenek zůstávají vystavené fundamenty často mlčenlivé. Rozpačité provedení výstavy ve velké míře znemožňuje jejich schopnost promlouvat a vyvolává tak pochybnosti o relevanci výchozího kurátorského konceptu: formální elementarismus neobstál jako podstatný společný rys současného českého umění.