In_margine (k projektu Spam: Another Brick)

Milena Bartlová: Nevyžádaný rytmus?

Výstavní sály v zadní části pražského Rudolfina jsou jedinou pražskou budovou, která byla postavena cíleně jako muzeum umění. Stalo se tak koncem 70. let 19. století na náklady České spořitelny. Už skoro dvě desetiletí v Rudolfinu funguje to, čemu se hezky-česky říká Kunsthalle, tedy (státem financovaná) velká výstavní síň bez vlastních sbírek a stálých expozic. Pod vedením Petra Nedomy zprostředkovává českému publiku především kvalitní současné umění. Mnozí se domnívají, že do novorenesančních sálů se tento program nehodí a že by tu mnohem lépe vypadala stabilní expozice například umění 19. století. Kontrast mezi tradicionalismem a důstojností prostor na jedné straně a nestabilitou či kontroverzností hodnot aktuálního umění na druhé straně ale funguje dobře jako “otevírák” pozornosti návštěvníka: vezmou se mu jeho zavedená estetická očekávání, a namísto nich se ukazuje úplně jiná “možnost světa”.

Stejný mechanismus by musel v případě vystoupení “Spam: Another Brick” fungovat nějak obráceně. Jako doprovodný program k výstavě Mutující médium byla audiovizuální elektronická performance Vladimíra518, Ondřeje Anděry a Davida Vrbíka předevedena 26. února 2011 v Sukově síni Rudolfina, kde historizující interiér fungoval jako spoluhráč, pokud všek něco otevíral, tak nejvýš interpretační otázky. Vystoupení bylo vynikající, ale potlesk plného sálu na konci zněl trochu nepatřičně –  tleskání posluchačů v plyšových křeslech a klanění umělců patří do Sukovy síně, ale moc se nehodí k digitálnímu umění.

Co je vůbec digitální umění za výrazovou formu? Tím, co spojuje barvy, tvary, obrazy, světla, hudbu a zvuky do jediného uměleckého celku je nejspíš ze všeho rytmus. Spíš než historické experimenty s napojením světel na hudby je proto výchozím prostředím hudební klub a tvorba DJs, a taky proto je trochu divné bez pohybu sedět v těch plyšových křeslech. Proto jsou hlavními hesly digitálního umění interaktivita a participace – srovnejme třeba berlínský festival Transmediale (www.transmediale.de) nebo muzeum Ars Electronica v Linci (www.aev.at). Ačkoli je nelze produkovat bez “mašin”, je nutnou součástí digitálního umění jednorázová aktualizace a osobní účast – v tom je bližší koncertu než výstavě. Prvek fyzické přítomnosti a pohybu souvisí s tím, že trojrozměrný reálný prostor je nutnou součástí celkového díla. Výstava s obrazy na stěnách a sochami na soklech historicky vznikla z potěšení, jež měl z uměleckých děl bohatý sběratel a jeho hosté z mocenské elity, kdežto kdesi v pozadí elektronického umění vidíme spíš hospodskou veselici, kabaret nebo pouliční “hudební divadlo”.

Docela odlišná forma a nejaktuálnější možnosti technologií ale překvapivě nesou stejné významy jako tradiční vizuální umění. “Spam: Another Brick” chvílemi nabízí čisté estetické potěšení z hudby, tvarů a barev v rytmickém celku, jindy potěší technickou specialitou unikátního zařízení převádějícího pohyb performera v kontaktu s laserovým paprskem světla přímo ve zvuk. Naservíruje i dávku duchovního zamyšlení nad vztahem božího ducha, vesmíru, geometrie a strojů. Nejzajímavější je podle mne ale politická část kusu, variace projektu Vladimíra518 o architektuře Karla Pragera (starší verzi lze vidět na artyčok.tv). Téma Pragerových staveb totiž není uměleckohistorické či estetické, ale politické: architekt si dokázal za normalizace zajistit politickou podporu nepřijatelnými prostředky, a dnes jsou jeho stavby odmítány díky tomu, že nepříjemně připomínají, jací jsme ještě nedávno byli. A to je horká kaše, kolem které naše společnost právě nyní tančí své dobové tance. Ostatně Pragerův architektonický výraz se v 60. a 70. letech shodoval s tím, co se stavělo v západním Berlíně, Frankfurtu či Londýně.

Těžká, artificální a pádná forma Pragerovy architektury v podání Vladimíra518 přesvědčivě souzní s hudbou hiphopu a dubstepu. Fasádu Nové scény na Národní třídě poslední rok oživuje pohyblivý světelný design. Nastupující generace si zjevně přisvojuje nedávnou minulost zcela po svém. Předvádí nám svůj názor na ni jako nevyžádaný spam. Generaci pamětníků, konfrontuje s našimi vlastními soudy. Je stále zřejmější, že po dvaceti letech už našim morálním vzpomínkám na jasně rozlišené hodnoty prošla spotřební lhůta, a že o nich budeme muset přemýšlet znovu. Jedno je jasné – elektronickému digitálnímu umění patří nejen část budoucnosti vizuální kultury, ale už její dnešek.

Advertisements