Modigliani „po česku“

Marcela Chmelařová: Modigliani „po česku“, aneb Od rychlovarných konvic ke Kupkovi

Před týdnem skončila v pražském Obecním domě výstava Amadea Modiglianiho, která si v českých médiích vysloužila řadu oslavných přídomků: Nejdražší, unikátní, světová, prestižní… Pořadateli byla srovnávána s umělcovými velkými výstavami, jež proběhly v posledních letech v Miláně, Madridu, Bonnu. Jak informovala tisková zpráva (zde), kurátorka Serena Baccaglini na přípravě pražské výstavy a vyjednávání zápůjček pracovala přes dva roky. Celá kolekce byla pojištěná na částku 46,5 milionů euro, tedy více než miliardu korun. Přesto veřejných institucí bylo mezi zapůjčiteli velmi poskromnu. K vidění byla díla z Izraelského muzea v Jeruzalémě a Estorick Collection v Londýně. Zbytek tvořily zápůjčky ze zahraničních soukromých sbírek.

foto: Tomáš Souček, Galerie Vernon

Ředitelka pořádající společnosti, Monika Burian Jourdan, si hotový produkt velmi pochvalovala: „Důležitost výstavy a její dopad z historického pohledu si uvědomuji až nyní, v průběhu její realizace. Modigliani pro mě znamená eleganci, tajemství, úspěch i lidskou tragédii. V díle Amedea Modiglianiho je skryt italský šarm, který v určitém smyslu cítíme také z pražské architektury…“.

Jaký je tedy dopad výstavy „z historického“ hlediska? Nedotaženosti a provizornosti celého projektu, trpícího nejen nedostatkem skutečných Modiglianiho skvostů, si všimla i Zuzana Drtinová v deníku Mf Dnes (zde). Dovolila si lehce zapochybovat, že „byť měla výstava aspirovat na kulturní událost roku, asi se jí nestane“. Ten kdo na základě mediální masáže očekával reprezentativní průřez celoživotním dílem, odcházel asi hodně zklamán. Necelou desítku originálních olejů totiž přehlušuje obsáhlý dokumentační materiál, především do velkých formátů vyzvětšované fotky, také náčrty, záznamy, kresby (zde).

Původně měla být přehlídka organizována společně s Museem Kampa a konat se v jeho komornějších prostorách. Seriózní instituce však od spolupráce ustoupila. Italská kurátorka výstavy si tak bravurně poradila i s komplikovaným úkolem, jak zaplnit deseti plátny a  přibližně třiceti téměř stejnými kresbami, některými ve velmi špatném stavu, dva obrovské sály Obecního domu. Dokonce i fakt, že se pro výstavu na poslední chvíli našly náhradní prostory právě v této secesní budově otevřené onoho roku 1912, byl nakonec ku prospěchu a bylo jej možné mediálně využít.

Galerie Vernon, pořadatel výstavy, může být spokojena. Celkovým sentimentálním laděním expozice zasáhla srdce průměrného českého diváka, jenž si mohl za svých 220 korun (ano, čtete dobře…) přijít skutečně „na své“. Shlédl tak nejen „unikátní kusy světového umění“ (pravda, očekávaná plátna bylo třeba v rozlehlých sálech chvíli hledat, než na ně člověk narazil…), poplakal si nad dojímavým příběhem umělce a jeho životní lásky s tragickým koncem. Předem neinformovaného návštěvníka možná trochu zarazilo, že expozice bez jakéhokoliv varování začínala soklem s designovými rychlovarnými konvicemi (nebo termoskami?) jednoho ze sponzorů. Otázka: „Tohle jsou ty  Modiglianiho sochy?“ zde není na místě. Vždyť, čemu se přece divíme? Může-li být reklama umístěna vkusně či dokonce vtipně ve filmu, proč by tomu tak nemohlo být i ve výstavě? Naopak, organizátoři novátorsky přišli se zcela novým fenoménem, z nějž bychom si měli vzít ve státních institucích příklad. Představte si jen tu nádheru,  použít jej napříkad ve staré sbírce Národní galerie: „sponzorem sálu s Růžencovou slavností Albrechta Durera je….“.

Ale pozor. Po oněch designových konvicích ještě nenásledoval Modigliani! Jsou zde představeny jeho dvě příbuzné, jež se věnovaly také malířství. Pak bylo bez ladu a skladu zařazeno několik děl současníků (dobový kontext, tzv. co se sehnalo, ten nesmí u výstavy, jež aspiruje hluboký náhled do autorova díla, chybět…), připomíná se Picasso a další. Následovala velkoplošná televize s výkladem předních odborníků na mistrovo dílo (italsky, zafóliovaný český překlad přiložen). Teprve na konci prvního sálu zazáří trojice Modiglianiho maleb, opatřených silnou vrstvou laku. Celá protější stěna je pak koncipována z velkoplošných panelů vyzvětšovaných dobových fotografií rodiny, osob a míst, jež souvisí s tvorbou umělce. Po shlédnutí prvního sálu člověka bezděčně napadlo: Je tu vůbec něco, co nenajdu na internetu? Fotky, povrchní informace o umělci, komentáře odborníků na videu a další video o „životě a díle“. Nebýt oněch pár originálů, asi byste si museli odpovědět negativně.

Druhý sál „zachránilo“ ozařazení Františka Kupky, pořadateli nazývané „speciální kurátorská linie“. Ptáte se proč? Asi aby měl divák pocit, že za své peníze vůbec něco viděl. Oslím můstkem pro zařazení Kupkova díla byla zapomenutá fotografie, na níž na pařížském Salonu 1912 vystavují umělci vedle sebe. A velké téma bylo na světě. Skutečnost, že vystavená Kupova plátna pocházela z mnohem pozdějšího tvůrčího období než onoho roku 1912 (!), pouze jediné zde přítomné figurální dílo bylo možné zařadit do jeho symbolistně-secesních počátků, kurátorce hlavu nezamotala. Patrně se touto otázkou vůbec nezabývala. Dojemný životní příběh autora a jeho životní družky zde prostě zvítězil nad veškerou odborností. Pro jistotu i obrazy umístěné ve fotogalerii na internetu postrádají veškerou identifikaci a popis.

Vystavená kolekce Kupky byla poměrně reprezentativní, a tak návštěvník odcházel spokojen, že sice přišel na Modiglianiho, ale viděl alespoň kvalitního Kupku. Přitom fakt, že je na výstavě k vidění také Kupka, zůstal spíše v pozadí mediálního zájmu, řada článků o něm vůbec neinformovala. Celý kontrast obou pólů výstavy působil až absurdně, Kupkovy obrazy těch pár Modiglianiho maleb až příliš upozaďovaly. Neblahé bezprostřední srovnání obou zde vyšlo spíše v Modiglianiho neprospěch.

Zkrátka výstavní koncepce šitá hodně horkou jehlou, český divák však bez řečí zkousne všechno a ještě si rád nakoupí z bohaté nabídky propagačních předmětů. Většina z nich reprodukuje známý Portrét mladé ženy (Anny). Ten se opakuje i na letácích a plakátech. Obraz však nakonec v expozici vlastně ani nebyl. Zastoupen byl pouze rámovanou reprodukcí, v popisce s lítostivým konstatováním pořadatele, že jej restaurátor nepovolil k transportu. Většina diváků si však tohoto rozdílu patrně ani nepovšimla.

Nevyčítám výstavě málý počet skutečně kvalitních exponátů. Jistě bylo velmi obtížné zápůjčky vyjednat. Samotná koncepce a záměr byly jistě chvályhodné. Nešťastné je však její řešení, jež působí velmi amatérsky a narychlo připravované. Vždyť i z těch několika zajímavých pláten se dala ve výrazně komornějším prostoru, bez převažující omáčky a humbuku, vytvořit velmi působivá expozice. Je více než jasné, že zde před kvalitou dostaly přednost komerční zájmy. Na takto koncipovanou výstavu by totiž přišlo řádově méně návštěvníků, ani by nevzbudila patřičný rozruch.

Celý projekt byl názorným příkladem, jak renomé a návštěvnost expozice dnes určuje především intenzivní PR a marketing. Samozřejmě nesmějí chybět zdatní obchodní partneři a záštita z těch nejvyšších míst (zde například Ministerstvo kultury). Modiglianiho výstava byla další nafouklou bublinou, jež bude v médiích do nekonečna opěvována a opěvována, aniž by si dovolil kdokoliv cokoliv zpochybnit. A proč také, když podobné projetky, zamindrákovanou českou optikou vnímané megalomansky zveličeně, doplněné přídomky unikátní, světový, jedinečný, jsou dnes možné i na půdě Národní galerie?

Co bylo vlastně záměrem organizátorů, jenž do projektu vložili nemalé peníze? Zápis do síně slávy? Bohužel. Větší parádu udělala Národní galerie se zápůjčkou dvou Modiglianiho pláten v roce 2008, než celá rozpačitá expozice v Obecním domě. Působivosti tehdy vystaveného Ženského aktu na bílém polštáři (1917) ze Staatsgalerie Stuttgart (tisková zpráva zde) se totiž žadné ze zdejších děl nevyrovnalo. Nicméně poté, co jsme měli možnost na podzim obdivovat v Obecním domě Muchovu „Apoteózu lásky“, se už pochybná úroveň zdejších výstav stává skoro pojmem.

Co říci závěrem? Zařazení reprodukce místo titulního obrazu celého projetku a působivě rozostřených velkoformátových fotografií místo nedostávajících se exponátů, mi bezděčně připomnělo kolegyni líčící narychlo připravovanou etnografickou výstavu v jisté významné regionální instituci: „Znáš to. Ředitel chtěl výstavu. Materiálu bylo hrozně málo… Postahovali jsme fotky eskymáků z internetu, ofotili z knih, vyzvětšovali do velkých formátů… Všichni byli spokojení.“ Modiglianiho výstava nám tak, patrně nezáměrně, přináší příjemné výstavnické „retro“ navazující na nejlepší tradice poválečných desetiletí (na mnoha místech přetrvaly dodnes). Zbývá už jen na půdě vyhrabat zaprášené desky s reprodukcemi Repina či Picassa (dlouho používané nejen pro expozice do škol), trošku si na internetu zagoooglit, zajít do knihovny a příprava unikátní světové výstavy může začít!

Kurátorka Serena Baccaglini, foto: Tomáš Adamec, Český rozhlas

Reklamy