In_margine (o moci obrazů)

Milena Bartlová: Obrazy mají moc

Také jste si všimli, že fotografie nebo filmové záběry útoku dvou unesených letadel na Twin Towers WTC v New Yorku 11. září 2001 nejsou nijak příliš rozšířené? Možná americké tajné služby skrytě dohlíží na to, aby se stále znovu neukazovalo pokoření světové velmoci. Ale spíš si jen my všichni v euroamerické civilizaci nechceme příliš připomínat chvíle, které otřásají naším sebevědomím „bílého muže“. Obrazy totiž mají moc, kterou jsme sice vytěsnili z konceptuálního rámce svého racionálního vědění, ale nepodařilo se nám ji úplně potlačit. Co se často a zřetelně ukazuje, je jaksi skutečnější než to, o čem jen mluvíme a píšeme. O tom, jakou moc může mít obraz, dobře ví žurnalistika, politika a především marketing.

Die Zeit v komentáři ze 16. března 2011 (zde) staví po bok obrazů útoku na WTC před deseti lety trochu nezřetelný snímek výbuchu třetího bloku jaderné elektrárny Fukušima. Rozmlžený bleděmodrý tón obrázku nijak hrozivě nepůsobí. Jenže právě tím dobře vystihuje skutečnost, že radiaci, která se z poškozené elektrárny uvolňuje, smysly nevnímáme. Barvité ohnivé výbuchy jako viditelný – a slyšitelný – signál nebezpečí v tomto případě vlastně klamně scházejí. Filmový režisér Akiro Kurosawa ve filmu Dreams (1990) zachytil svou noční můru, výbuch atomové elektrárny za horou Fudži, právě jako sérii barvitých ohnivých záblesků (tísnivá sekvence MtFuji in Red). Právě v takové vizuální podobě je jaderné nebezpečí po 6. srpnu 1945 uloženo v kolektivní paměti celého světa. V Japonsku ovšem s daleko větší naléhavostí, protože jinde je známe jen z obrazů, zatímco v japonských rodinách se zážitek předává jako sdílená bezprostřední vzpomínka. Nelze se vyhnout úvaze, že právě Japonci mohli a měli vědět, jak nebezpečná jaderná zařízení jsou, a naléhavěji než zbytek světa si klást otázku, zda ekonomická výhodnost vyváží rizika, která vždy nějak mohou obejít nebo přesáhnout všechna myslitelná bezpečnostní opatření.

Pokud by došlo ke skutečnému roztavení paliva v jaderné elektrárně ve Fukušimě, prý by teplota stoupla tak vysoko, že by zařízení roztavilo nejen budovu, ale i horniny pod ní a ponořilo by se do země. Podobnou vizi také už měl vizuální umělec, a to dokonce právě před šesti stoletími: k roku 1412 se datují ilustrace, které někdo z trojice bratří Pol, Jean a Herman z Limburka namaloval do knihy modliteb pro burgundského vévodu Jeana de Berry (mimochodem bratrance českého krále Václava IV.), která byla zároveň znaleckou sbírkou nejaktuálnějšího malířství své doby. Padlí andělé se řítí z nebes takovou energií, že prorážejí zemský povrch a propadají rovnou do pekla, kde se stali podle středověké křesťanské tradice pekelníky. Co je neškodné a co je nebezpečné, co je pod kontrolou a co není – to jsou jen relativní údaje. Osazenstvo pekla původně trůnilo na nebesích.

Stanislav Komárek soudí, že zachycení nočních můr a temných zákoutí lidské duše v hororech, psychologických thrillerech či sci-fi filmech zřejmě už řadu desetiletí funguje jako úspěšná profylaxe proti fyzické realizaci většího množství viditelných hrůz v našem běžném světě, včetně další velké války. Někdy to ale celé jakoby fungovalo opačným směrem: Július Koller vytvořil po návštěvě New Yorku počátkem 90. let koláže, které „předvídaly“ letecký útok na Twin Towers WTC. Vypadá to, že vizuální umělci někdy dokážou nějak spatřit a vyjádřit obrazem to, co se dosud ještě nepřihodilo…

Advertisements