V Domě U Zlatého prstenu prezentuje slovenská výtvarnice Pavla Sceranková v rámci projektu Start-Up svou novou práci Observatoř (2010). V přízemí je umístěn pohyblivý krystalický objekt, jenž dostává podobu křehkého mimogalaktického plavidla. Objekt, doplněný videem promítaným na strop, je rekonstrukcí snu, který se umělkyni jedné noci zdál. Při příležitosti této výstavy přinášíme rozhovor, který s Pavlou Scerankovou vedla Lucie Vonková. Umělkyně v něm mimo jiné říká, že se snaží aby její věci nepotřebovaly hlubší teoretickou znalost konceptu nebo příběhu.
Observatoř, 2010, snímek z videa, 1 min 23 sec
Pavla Sceranková, absolventka Akademie výtvarných umění v Praze, žije již deset let v Čechách. Tvoří objekty, které často nabádají k intervenci ze strany pozorovatele, případně s nimi pracuje sama a své počínání zaznamenává na video. Změnou měřítka, materiálu nebo chování věci nás nutí na dosud známé předměty podívat jinak, nově. Můžeme tak vidět třeba na první pohled obyčejnou, dřevěnou židli, která se nečekaně protáhne několikacentimetrovou škvírou dveří (Vystěhování, 2007) nebo dětský hlavolam představovaný obřími kostkami, kdy při pohledu z určitého místa do sebe jednotlivé části zapadnou a vytvoří celek. (Hlavo Lam, 2009)
Umělkyně hovoří o odkrývání procesů skrytých ve věcech a taky o tzv. „události“, která je podle ní hlubokým informativním prožitkem světa. Věnuje se práci s paměťovými stopami jako např. v objektu Babiččin byt (2007), kde z různých desek sestavila půdorys babiččina bytu podle paměti anebo Bunkr (2006), který je vzpomínkou na křeslo v obývacím pokoji rodičů, v kterém se jako malá schovávala.
Pro tvorbu Scerankové je příznačný osobní přístup založený na vysoké míře citlivosti. Sama říká, že otevřenost je důležitým předpokladem k uchopení jejího díla divákem. Podle Pavly Sceranková netřeba spekulovat. Jenom se dívat, hrát si a být.
Hlavo Lam, 2009, sádrokartón, 6x2 m
Často zpracováváš vzpomínky z dětství. V těchto motivech je přítomno něco zlověstného, jako třeba v animaci 6 snů z hrnečku (2006), kde rozvíjíš naznačené příběhy postav z hrnečku do často hororových podob: např. chlapcovi s čepicí na hlavě se z té čepice najednou vynoří záhadná ruka, která mu do krve sedře obličej. Další příklad je video Sauerkraut, (2006) které jsi spojila se strašidelnou hádankou. Patří k dětství určitá morbidnost? Kde se tam podle tebe bere? Může to být tím, že svět skutečně je zlý a špatný a dítě je schopno tohle všechno intenzivněji vnímat než dospělý?
Myslím, že se to tak nedá úplně říct. Svět je také zlý, zkažený a morbidní a dítě to vnímá. Já myslím, že dítě se spíš bojí něčeho, co je nelogické, respektive co není logické z jeho pohledu. Alespoň já jsem se toho bála. Příběhy z hrnečku jsou pokusem najít logiku obrázků, jejichž smyslu jsme nerozuměla.
V jednom svém textu zmiňuješ, že vnímání v dětství chápeš jako něco, co se přibližuje čistému vnímání, protože není ještě zatíženo pamětí, tedy zkušeností. Tenhle prvek často využíváš ve svých pracích, kde zpracováváš dětské vidění světa. Je to dětské vnímání podle tebe opravdu tak pravdivé a čisté? Není nějakým způsobem zkreslené? Třeba neznalostí souvislostí, nezkušeností atd.?
To, jak svět vnímá dítě, jsem si určila jako jednu formu vnímání. Ne, že bych ji upřednostňovala před ostatními. Ale představuje jistou formu bezprostřednosti. Možná, že „bezprostřednost“ je lepší slovo než „čistota“ nebo „pravdivost.“ Zážitky z dětství hluboko utkvějí v paměti, protože všechno je nové, objevné, nenaučené.
Máš jedno video pojmenované Viděno vzduchem (2004). Sledujeme vrtuli větrné elektrárny na pozadí oblohy z nečekaných perspektiv: kamera se točí v protisměru k vrtuli. Působí to jako takový minipříběh podkreslovaný znepokojivou hudbou českého hudebního skladatele Bohuslava Martinů: hudba nabírá na dramatičnosti a potom se uklidňuje, až se úplně utiší. Vnucuje se pocit, že jsme byli svědky něčeho hrozivého a nevíme přesně čeho. Žádný happyend. Co to je za konec?
Já si myslím, že moje věci ani konec nemají. Chápu je spíše tak, že na chvíli ukážu něco, co by se mohlo za jistých okolností stát. Odkryji proces, který byl v té věci schovaný. Na chvilku ho osvobodím, ale potom zas všechno vrátí zpět a on zmizí.
Sauerkraut, 2006, video, 05:24 min, hudba - Luke Styles
Pro tvoje videoprojekce je příznačná práce s hudbou či zvukem (Viděno vzduchem s doprovodem Bohuslava Martinů, Sauerkraut s hudbou Luka Stylese). Čím je pro tvé práce důležitý zvukový doprovod?
Je jasné, že role zvuku je ve videu důležitá. Zvuk je součástí obrazu, je tam od začátku. Teď mám poprvé věc, která je beze zvuku. Takže to bude tichý obraz.
Ve videu Sauerkraut (2006) sledujeme mikrosvět obyvatel zahrádkářské kolonie v Berlíně sledovaný tebou nepozorovaně z pátého patra paneláku. Svoje pozorování víkendového zahrádkaření jsi spojila s dětskou strašidelnou hádankou: Sedí panna v okně, suknička jí mokne. Přijde pan kapitán, hlavičku jí utne. Výsledek hádanky je zároveň názvem tvé práce: kapusta, Sauerkraut. Proč? Vnímáš zahradničení jako něco absurdního?
Zahradničení chápu jako jednu z forem tvořivé seberealizace. V něčem to připomíná dětské hřiště: na oploceném kousku země se lidé cítí bezpečně a dokáží se svobodně a otevřeně realizovat. Některé činnosti mohou mít obecně přijímaný smysl, např. sazení mrkve, ale z velké části jde jen o touhu hrát si. Touha po hře však představuje právě to normální. Absurdní je, že se k ní lidé odváží většinou až za „plotem svojí zahrádky“. Za její hranice tuto svobodnou hravost a uvolněnost neradi pouštějí. A v tomto momentě se z té hry pro mě stává něco zlověstného.
Myslíš si, že k správnému uchopení tvého díla stačí citlivost a otevřenost příjemce? Není nutná teoretická znalost konceptu práce?
Snažím se, aby moje věci hlubší teoretickou znalost konceptu nebo „příběhu“ nepotřebovaly. Práce se sice většinou týkají velice subjektivních událostí a prožitků, ale v procesu rekonstrukce by měly nabýt podobu událostí „nových“, nezávislých na tom, co jim předcházelo. Cílem je nerekonstruovat „podobu“ dané události, ale toho, co z ní událost dělá. Někdy stačí, aby člověk pochopil, že tam není nic víc než to, co tam je (jak nás učil Stella). Mám pocit, že to, co často vede k nepochopení, je očekávání diváků, že za věcí se skrývá nějaká „věda“. To očekávání jim pak brání k spontánnímu přijetí díla, takého jaké je.
Dlouhodobě se zabýváš vnímáním. Stejně tak je tomu v projektu, jemuž se věnuješ v rámci studia. Výtvarně i teoreticky v něm zpracováváš fyziognomický fenomén, který se nazývá Blindsight. Dáváš ho do souvislosti s naším vnímáním. Můžeš vysvětlit, co tento fenomén znamená a v čem vidíš paralelu k našemu vnímání a paměti?
Pojem Blindsight „slepý zrak“ je pojem, který popisuje jednu zajímavou a složitou neurologickou poruchu. Popisuje situaci anebo stav, když člověk, který je formálně slepý, resp. nemá vizuální zkušenost se světem, v jistých situacích reaguje na vizuální podnět adekvátně. Zjednodušeně řečeno, když ho například požádáš, aby zdvihl pohár ze stolu, on řekne: „Já žádný pohár nevidím.“ A ty řekneš: „Zkus to.“ Tak on s pravděpodobností větší než padesát procent ten pohár uchopí a zdvihne. S tímto principem já pracuji. Chápu ho jako metaforu k naší zkušenosti se světem. Častokrát svět vůbec nevnímáme, ale adekvátně na něj reagujeme. Např. cestu k metru bezpečně najdeme, ale neuvědomujeme si, co se děje kolem.
Vystěhování, 2007, video, 00:34 sec
Ale máme nějakou počáteční zkušenost, kdežto ten slepý člověk ji nemá. Nebo se pletu?
Já jsem to použila pouze přeneseně. V něčem jsem to vyhrotila. James Elkins v jedné eseji popisuje, jaká velká část našeho zorného pole zůstává prázdná. Jakoby ji nereflektujeme anebo „vyplňujeme“ ji jenom mentálně na základě naučených vzorců. Popisuje zajímavou situaci, kdy divák pozoruje krajinu z kopce. Na obzoru je strom a louka. Člověk přitom „vidí“ trávu, dokonce stébla trávy, „vidí“ strom, který má listy, listy mají svojí strukturu atd. Ale ve skutečnosti vidí jen zelenou plochu a flek na pozadí.
Souvisí to nějak s tzv. událostí, které podle tvých slov přikládáš důležitý význam? V textu ke své diplomové práci říkáš, že událost je podle tebe zážitek z intenzivního střetnutí se světem. Můžeš popsat, čím je pro tebe tento druh prožitku důležitý a v čem se liší od ostatních prožitků?
Pro mě je událost moment, když něco objevíme. Takový velmi informativní moment. Je to něco, co nikdy nezapomeneme. A přitom události se mohou týkat banálních i významných situací. Nejde o důležitost, ale o to, že je to moment, ve kterém se stane „něco“, co se rovná objevu. Většinou proto, že jsme se oprostili od naučených forem vnímání a chápání. Informace o světě se můžeme dovídat různým způsobem; někdo nám je sdělí, nebo si je můžeme přečíst, pak je můžeme přijmout, zapamatovat a řídit se podle nich. Ale v momentě události se nám nějaká část světa vyjeví přímo, nezprostředkovaně.
Lucie Vonková
autorka je výtvarná kritička, absolventka Evropských kulturních studií na FF ZČU v Plzni
________________________________________________________________
Pavla Sceranková: Zpráva z neokortexu / GHMP: Dům U Zlatého prstenu/ Praha / 10. 3. – 10. 4. 2011
Fotoreport z výstavy zde
artalkweb.wordpress.com 