Kdo chodí včas do hodin ?

Jsou učitelé, kteří odříkají látku za katedrou a po kávě ve sborovně pro ně práce končí. A pak jsou také učitelé, na které v dospělosti vzpomínáme s vděkem; třeba za to, že nám při písemkách z chemie vlastně radili, nebo za to, že dokázali látku francouzské revoluce vykládat jako román, který sami napsali. Michal Pěchouček patří jako umělec i pedagog bezesporu k té druhé skupině „učitelů“, a v Domě U Kamenného zvonu GHMP představil dvě rozdílné polohy své práce v Hodinách umění, první vlastní výstavě podobného rozsahu.

Do dvou částí rozdělená výstava působí dojmem, jakoby každou dělal jiný umělec. Hodina první je holdem konceptualismu a čistotě formy, za nímž stojí pohnutka autorova fascinace filmem nikoliv coby platformou, ale jeho geometrickými parametry, coby technologického nosiče. Hodina druhá je věnována v podstatě tradičním obrazům, zpracovaných u Pěchoučka charakteristickou technikou (kteroužto etapu však podle vlastních slov považuje v současnosti za ukončenou).. Obě hodiny zastřešují dosavadní vývoj Michala Pěchoučka, který již po léta kontinuálně a soustředěně rozvíjí několik vrstev své tvorby, avšak nebojí se v ně včlenit příjemné inovace, ať formou, obsahem či změnou média. Souvisí to zřejmě s Pěchoučkovým studiem v Davidově ateliéru. Lze říci, že se Pěchouček postupem času posunul k formálnější rovině a postupně opouští naraci.

V První hodině se setkáme s vizuálním minimalismem, s fascinací tvůrce materiálem, který přinutil světlo kreslit. Série tzv. Filmogramů, pocházející převážně z roku 2010, představuje segment první části výstavy, který má k minimalismu a geometrické abstrakci nejblíže. Filmogram#4 (2010) je složen z vertikálně a rovnoběžně umístěných pásů černobílého prosvíceného negativu.

Filmogram#5 (2010) je výsekem z části filmu, Filmogram #6 (2010) představují čtyři pásy filmu, přičemž každý je protnutý rudou vertikálou. Video smyčka TAKE (instalace, video 4´48´´, 2011), kterou Pěchouček vytvořil spolu s Viktorem Takáčem, zachycuje kamerou sledovanou rudou lepicí pásku, která polepuje podlahu, strop a protilehlé stěny ve spojující chodbě galerie U Kamenného zvonu. TAKE silně připomíná dřívější Pěchoučkovy práce – především Osobní vlak (6. 1. 2006 – 28. 1. 2006), ale odkazuje v podstatě již ke Kočárkárně (2004). Jde o polemiku v oblasti zobrazování předmětu, respektive v oblasti hierarchie subjektů a dějů, které jsou hodny zobrazení či zachycení v čase. Kamera, sledující nezúčastněně nezajímavý prostor, který je ozvláštněn beze smyslu, připomíná v jednom z principů práce Michala Vavrečky z posledních měsíců.

FRONT, BACK, LEFT, RIGHT (2010), video, připravené rovněž ve spolupráci s Takáčem (2´27´´), je jednou z nejsilnějších částí instalace. Ve smyčce střihů skáče Viktor Takáč přes švihadlo, zabírán kamerou vždy z úhlu, který je na videu avizován velkými písmeny v pozadí – front, back, left, right … LEVEL (2011, 2´) představuje další fázi spolupráce s Takáčem, zároveň se jedná o vrchol jejich společné práce. Michal Pěchouček se na videu pokouší několikrát stavět neustále v různých intervalech padající tyč, jejíž rodová spřízněnkyně je vystavena ve stejné místnosti. Na zdi místnosti, ve které bylo video natáčeno, je jedna z fotografií, pocházející z Filmogramu#8 (2010).

Následující Filmogram#2 (2009-2010) rozvíjí Pěchoučkem započatou rétoriku pásů invertovaných filmů, na nichž je zobrazena židle. Předpokládám, že Pěchouček se nepokouší o intelektuálně naivní konfrontaci s americkým výtvarníkem Josephem Kosuthem, ale opět jde o prostou fascinaci předmětem, jeho výtvarným potenciálem. Čistou instalaci, Filmogram#10 (2010), tvoří kompozice 13 kvádrů, rozmístěných v paprscích do pravidelného kruhu. Instalace čistotou připomíná kompozice Damiena Hirsta; to je dáno z části také aseptickým prostředím, které připomíná Hirstem oblíbené nemocniční prostory. Na svrchní straně kvádrů se ve čtyřech pásech variují pruhy filmů.

Druhá hodina vpustí těžkými dveřmi diváka do kouzelného světa „klasického“ obrazu, čistého verismu, okořeněného technikou zpracování. Šité obrazy, které Pěchouček zpracovává sám (jeho babička byla švadlena, od dětství se šití věnoval), se dotýkají prchavých okamžiků před usnutím, zobrazují líbezné kúros, kteří v oparu nadcházejícího snu čekají zahaleni textilem. Stará pyžama a textil použitý v obrazech nosili Pěchoučkovi přátelé. Etapa vyšívaných obrazů mísí jak snové vize, erotizující scény mladíky a na mnoha místech přechází minimalismem v určitý druh iluzionismu. Poetické vystřihovánky zachycují zadumané spáče, oneironauty, začtené, ospalé … Time for Bed, série, pramenící v několik let staré inspiraci, představuje různé vize momentů před usnutím; neklidný mladík v trenýrkách (Time for Bed XIII, 2009), čtenáři (Time for bed IXX, 2009), nebo mladík, který před souloží jen shrne kalhoty od pyžama (Time for Bed XXXI, 2010). Různé variace večerní rutiny, ospalého čekání či únavného plnění mileneckých povinností. Zaujetí strukturou materiálu vzlíná těmito pracemi.

Time for Bed XXX (2010) představuje uklizenou postel, klidná poetika chladnoucích polštářů a peřin, jejichž situaci hlídá portrét (malovaný konvenčně) aristokrata. Podobnými specifiky se vyznačuje Time for Bed XXVI (2010), kde na kopulující pár shlíží prošívaný obraz zátiší. Němí pozorovatelé zneklidňují diváka. Jednak je poutavá sama přítomnost obrazu, coby „zobrazeného v zobrazujícím“. Zároveň je bizarní tím, že ačkoliv je Pěchoučkova technika netradiční, přítomnost technicky totožně provedeného obrazu v obraze navozuje dojem, že jde o běžný způsob zachycování reality. Asi, jako fotografie na fotografii, či olejomalba na olejomalbě. Mninimalistický Time for Bed VI (2010) je v podstatě téměř iluzivním plátnem. Zachycuje sprchový kout; ručníky, přehozené přes dlaždice. Symetrie dlaždic a vystupující struktura ručníku, jakoby obrazu přisuzovaly zcela jiný obsah, než mají ostatní plátna. Zatímco většina obrazů cyklu představuje chvějivé situace předcházející usnutí a spánku (a zároveň nezakrytě polemizují se způsobem zobrazení a působí, jakoby šlo především o ostenzi formy), Time for Bed VI předstírá, že nezobrazuje fluidum okamžiku, ale zátiší. Jenže obraz není natura morta, a vůbec v něm nejde o zobrazení věcí- mnohem blíže než k demonstraci techniky má k demonstraci reality.

Video Dům umění (13´, 2011, autorem videa je Pavel Švec) je vtipnou glosou k uměleckému prostředí a „postavičkám“ současného (?) uměleckého provozu. K podobnému způsobu tvorby, animační práce s postavičkami, sáhl v nedávné době i Josef Bolf (Ty nejsi ty, ty jsi já, 27. 11. 2009 – 21. 2. 2010 ), jen jeho práce byla mnohem znepokojivější. Pěchoučkův nadhled, který ostatně prokázal již svými kousavými replikami, které zaznívaly z úst postav autorské hry Muži malují (premiéra 21. a 22. 2. 2009), je typický i pro Dům umění. Pěchouček se zkrátka do zpuchřelých a zrezlých struktur opírá rád, a dělá to s vkusem a humorem. Jakási sonda mezi návštěvníky galerií a vernisáží, akcentující jejich osobní moudra či zobecňující a zobecněné výroky před plátny, si nenárokuje pozici „zrcadla společnosti“, nejde o ukazování prstem, kritiku, či výsměch. Pěchouček nepracuje tendenčně, s touhou po originalitě; naopak, jakoby si uvědomoval, že kreativita a originalita skutečně nejsou sestry, ani vzdálené příbuzné.

Hned v úvodu videa vstupujeme do telefonního rozhovoru, v němž mladík důležitě poučuje druhého o nutnosti chodit na schůzky včas. „Rozumíš, když ti někdo řekne, že studuje vošku, rozumíš, nebo něco podobnýho, nějakou ekonomku, jo, ale ty musíš bejt jakoby zajímavej … nemáš jako čas dvacet minut blábolit … no, nebo ne jako blábolit, ale vykládat o tom, kdo jseš …“ horuje „zajímavý“ designér před společníkem na videu. Zaznívají úsměvná východiska v rámci rodinných sporů: „Já se za něj vlastně stydím, to není žárlivost …“, a klasický (ve hře Muži malují jím byl mladý Seydl) začínající umělec, plný ideálů a nietscheovského pocitu nadlidství: „Občas jsem taky umělec,“ praví mladík s ostrými rysy za tlustými obroučkami brýlí, „ no … dělám sochy … ještě se hledám …“

Jsou pedagogové, které vnímáme jako přátele, a nemusí nás přitom vodit za ruku. Jsou ale také učitelé, kteří občas přijdou pozdě, nebo profesoři, kteří na přednášku nepřijdou vůbec. Michal Pěchouček patří k těm, kteří nejenom, že chodí včas, ale také vědí, kam jdou.

Tomáš Kubart
autor je studentem Managementu v kultuře na FF MU a Kurátorských studií na UJEP

foto: Martin Polák

___________________________________________________________________

Michal Pěchouček: Hodiny umění / Galerie hlavního města Prahy/ Dům U Kamenného zvonu / 16. 3. – 5. 6. 2011 / kurátorka Olga Malá

Reklamy