TZ: Zoja Villalobos–Popović

Zoja Villalobos–Popović / Moje tvář času / Galerie Dion / Praha / 9. 5. – 24. 6. 2011

Zoja Villalobos–Popović: Moje tvář času (výběr z díla)

Výstavu umělkyně pořádá Galerie Dion v období od 10. května do 24. června.

V druhé polovině osmdesátých let minulého století v českém výtvarném umění, zvláště v tvorbě nejmladší generace, nastal příklon k postmodernismu, zejména k neoexpresivním tendencím. Mezi výrazné autory té doby se zařadila Zoja Villalobos-Popović (4. 3. 1948 – 30. 9. 2003), malířka, laureátka soutěží grafické tvorby, tvůrkyně výtvarných objektů a prostorových instalací, realizátorka tapisérií a designérka. Tvůrčí invence umělkyně, její hledačský duch a vůle po docílení autenticity tvorby ji však brzo přivedly k vlastnímu svébytnému projevu, k reflexi citových prožitků, dojmů a osobních pocitů prostřednictvím autonomních nezobrazujících forem, dramatických obrazů temně barevných hmot a struktur materií vytvářených netradičními technikami a postupy. Výstava v retrospektivním pohledu připomíná dnes již uzavřené dílo umělkyně, těžiště expozice klade do zlomových let století, tedy i posledních let tvorby, jsou vystavena i publiku dosud nepředstavená díla.

Zoja Villalobos-Popović vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, obor monumentální malby, v roce 1978. Zpočátku se věnovala tvorbě monotypů s figurálními motivy na pomezí abstraktního výrazu: otiskům ze skleněných tabulí a plechů, na nichž kresba byla formována barvou roztíranou špachtlí. Výsledným dílům doba nepřála, proto se umělkyně na čas věnuje užitému umění, zabývá se textilní tvorbou a designem. Návrat k volné tvorbě v roce 1986 je již ve znamení příklonu k abstrakci, aby však v roce 1988 dal zaznít výraznému expresivnímu figurálnímu intermezzu v intencích dobové transavantgardy. Vznikají velké formáty rozmáchlých malířských gest, signifikantní jsou ostré kontury obrysů figur, budování prostoru obrazových příběhů není činěno pomocí lineárních forem, ale kontrapunktem barev a hloubkou jejich skladby. Expresivita děl, jejich výrazná barevnost a gestičnost, byly pro umělkyni prostředkem rozkrývání existence cestou směřující od duchovní aktivity k tělesnému výkonu, jinak byly odrazem bolestného prožívání světa, jeho tehdejších rozporů. Zoja Villalobos-Popović, jak napovídá její rodné příjmení, se hrdě hlásila ke svému srbskému původu, a události v bývalé Jugoslávii ji vedly k potřebě výpovědi, poselství cílícímu k překonání rozporů světa, poukazu ke smíru a víře v milost.

Opětovný příklon k abstraktnímu projevu započal v roce 1990 zjednodušováním tektoniky figur, kombinováním malířských technik a strukturálních pojednání dílčích ploch kompozic, aby v letech 1991-92 vyústil v sérii již čistě abstraktních Vulkánů, obrazů tmavých barevných struktur se zářivými centry probleskujících světel. Kombinace akrylové a olejové malby, přidávání písku a pilin do pojiva spolu s následným rozléváním barev po povrchu v mezifázích obrazové výstavby, do procesu tvorby vnášely úlohu náhody, svým obsahem vyjadřovaly archetypální znakovost fluxu, lidské osudovosti. Odtud i vyústila následná série Stop (1993), kompozic vzniklých rozléváním lihových mořidel do vlhkého latexového povrchu pláten s následnou modifikací vymýváním ředidlem, gestickými tahy štětcem či opětovným vedením toku lití lihové substance. Takto vzniklé akordy šedí, modří a fialových tónů na hranici monochromních struktur byly opětovně symbolem přediva životní osudovosti, jednotlivé trajektorie cestou poutníka jdoucího životem. Filozofií existence člověka se zabývaly i environmentální instalace, zejména Dominanta 4 (Emauzy, 1995). V následné malbě, dále kombinující rozlévání pigmentů spolu s aplikací past, je zpodobněna hra obrysů a fragmentárních krystalických ploch tělesných archetypů (Embryo; Kostry, 1996), významovost lidské existence do obrazů vnáší i tělesnost a spontánnost malířských tahů a gest. Vyvrcholením etapy aplikace rozlévání pigmentů, jak rozměry pláten, tak jejich obsahovým poselstvím, jsou obrazy konce devadesátých let, kompozice s významovou ikonografií zahrnující i figurální motivy, symbolem duchovnosti (a projevem srbských kořenů umělkyně) jsou i místy vkomponované typy cyrilice. V roce 2001 umělkyně začala „novou“ etapu tvorby: malbu voskovými přípravky na transparentní podklady, zejména archy pauzovacího papíru; hnědé a černé tóny gesticky vedených tahů štětci a probleskující světla méně krytých meziploch jsou novým výtvarným vyjádřením duchovnosti, odhalováním lidské psychiky. Umělecký odkaz Zoji Villalobos-Popović se uzavřel kompozicemi jemně strukturovaných šedobéžových obrazů poutajících harmonií ploch s odlesky či průsvity světel, poukazujících k úběžníkům prostoru a času, snad onoho světa, k němuž malířka v podvědomí směřovala.

Dílo Zoji Villalobos-Popović je výrazem duchovní cesty člověka, projevem velkých citů i mysli často sevřené v úzkostech, je však i poukazem k hledání kořenů pro dosažení smíru. Dualita jejích obrazů, reflexe smyslového i duchovního světa, nám odhaluje hlubiny našeho „já“, aby překročením sebe sama dospěla k obecnému, k dotyku podstaty. Poselství, které nám umělkyně svými obrazy sděluje, je proto i možností naší cesty „k sobě“, potažmo i cesty „ke středu“ k nahlédnutí ducha univerza, ideálního principu. Tím obrazy překračují dobu svého vzniku, takto jsou i nadčasové.

Ivo Janoušek