In_margine (nejen o filatelii)

Milena Bartlová: Fifinka, Pinďa, Šorfová, Bobík, a Rösel

Poštovní známka je cenina. Dokládá, že jste předem zaplatili cenu přepravy své zásilky a důvěřujete poště, že ji co nejdříve dodá tam, kam chcete. Původně podobné kolkům, změnily se v mnoha zemích poštovní známky v průběhu 20. století na grafická umělecká dílka, malá, ale zato masově rozšířená. V soukromé komunikaci přebírají roli poštovních zásilek rychle a ve stále větší míře zprávy zasílané mailem nebo mobilem; ve schránkách kromě reklamy najdeme dosud pohřební oznámení, vánoční gratulace a pozvánky na vernisáže. Ty poslední ale přece vlastně nejsou soukromá pošta: patří k zásilkám, jejichž počet naopak neustále roste do té míry, že se pošta nemusí bát o svou existenci, totiž písemností posílaných institucemi a úřady. Když zalepuji obálku, opravdu už jen málokdy, a odesílám ji poštou, skoro vždy jsou v ní úřední papíry. Mou vizuální citlivost proto irituje, že na ni mám lepit opravdu, ale opravdu velice ošklivé známky s reprodukcemi Fifinky, Myšpulína, Pindi a – od 5. května konečně i prý „nedočkavě očekávaného“ prasátka Bobíka.

Inovace České pošty, označovat známky jen písmeny a v pozadí operativně, bez zbytečných nákladů a veřejného zájmu neustále zvyšovat jejich cenu, je nápad sám o sobě hodný pozornosti: bez skrupulí a názorně demonstruje přesun jednoho z důležitých atributů moderní doby – spolehlivé a dostupné poštovní komunikace – ze zodpovědnosti státu do komerční sféry. (Kdo z laskavých čtenářů a milých čtenářek se nechce smířit s tím, že je v češtině na toto téma vystaven dost jednostranné propagandě privatizační ideologie, najde zde poslední přednášku Tony Judta v angličtině; doufám, že na překladu jeho knihy „Ill Fares the Land“ se už u nás pracuje.)

Mimořádnou popularitu Čtyřlístku dokládá výstava ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy (zde). Volba figurek z  domácího komiksu 70. a 80. let byla zřejmě Českou poštou schválena jako bezpříznakový a přitažlivý vizuální prvek. Je to přece „veselé obrázkové čtení“, nepolitické, neelitářské, domácké. Písmenové známky pro zasílání pošty do zahraničí nesou raději mezinárodně lépe sdělné motivy z plakátů Alfonse Muchy, slavného moderního umělce, jehož výraz je přitom ale rovněž dobře přijatelný v nejširších vrstvách. Jenže tak neutrální to není: obojí dohromady výstižně evokuje důležitou součást vizuální kultury dvacetiletí československé normalizace, Čtyřlístek pro tehdejší děti, Mucha pro dospívající a mladší dospělé. (Ty starší musela jeho popularita iritovat, protože pro předchozí generace byla secese, Muchu nevyjímaje, obecně srozumitelným projevem kýče, sentimentality a vůbec překonaného tmářství minulosti.) Obojí bylo vnímáno jako malé potěšení uprostřed nepříjemností každodenního života v režimu reálného socialismu, ba jako nenápadný a uměřený odpor proti jeho vyhroceně pitomé oficiální propagandě – přibližně jako když jste nalepili známku s portrétem prezidenta Husáka na obálku schválně vzhůru nohama. Mucha i Čtyřlístek byli tzv. podpultové, oficiálním jazykem úzkoprofilové zboží, ačkoli byli vydáváni v nákladech dnes nepředstavitelně masových.

Vydáváni oficiálně, samozřejmě. Nezapomeňme ale, že když minulý režim chtěl skutečně potlačit to, co bylo opravdu subverzivní a co považoval za nebezpečné, tak to velmi účinně dokázal. Biologicky sentimentální estetika secese i kresby „obrázkového čtení“, které zbavily hlavní prvky disneyovské vizuality jejich „kapitalistické“ estetiky a adaptovaly je do domácích českých poměrů, nebezpečné nebyly. Ve skutečnosti patřily spíše k nenápadným oporám režimu, a to v podobném směru, jako ideologicky více vyhraněné večerníčky o Rumcajsovi nebo Trautenberkovi. Genderové analýzy příběhů Čtyřlístku mají vedle zábavných spekulací o nejasnostech ve vzájemném rodinném či registrovaném partnerství aktérů také feministický rozměr. Fifinka je parádnice, která doma vaří hrdinům a je roztomilým zdrojem patálií, které se pak musí řešit hrdinskou akcí. Asociace secesního umění s tradičními hodnotami měšťanské společnosti (byť věcně historicky je spíše nesprávná), byla součástí anti-moderní nostalgie. Ta u nás v 70. a 80. letech zaujímala místo, jež v západních demokraciích patřilo zrodu postmoderny, new-age a zeleného myšlení, a není divu, že svým kvietismem, doplněným o vlastenectví, byla pro režim, který dávno opustil ideové hodnoty starého komunismu, mnohem méně nebezpečná.

Soudím, že Česká pošta (dosud státní) se malinkými, ale vlivnými obrázky na známkách podílí, stejně jako svorně všechny zdejší televize, na utvrzování nostalgického obrazu těch desetiletí minulého režimu, které většina dnes žijících občanů naší země osobně a aktivně zažila. Vedle tohoto obrazu máme už jen obraz všeobecného útlaku, doplněný mytologickou marginálií odporu „disidentů“. Výsledkem je typický newspeak ve stylu „my dobří – oni špatní“, a ten znemožňuje, aby se o té době kriticky přemýšlelo. Generace čtenářů (přesněji: vizuálních konzumentů) Čtyřlístku nemůže na normalizační léta vzpomínat jinak než vlídně – byli tehdy dětmi a dětství je svým způsobem krásné skoro vždy a všude. Jenže dnes již dorostla do zralého věku ta s nadějí očekávaná generace, která v minulém režimu žila nejvýš pár let. A ukazuje se, jak jednostranně zformované je její povědomí o těch dobách, které pro generace, jež měly tu smůlu a prožívaly tehdy svůj aktivní život, byly všechno jiné jen ne přehledně černobílé. Plochý a paušalizující antikomunismus může i dnes nějak fungovat v politickém boji, ve skutečnosti to ale není nic jiného než propagandistický barvotisk. V intelektuálním životě naší společnosti se stále zřetelněji ukazuje, že je to spíš clona, která nám brání pochopit, co se vlastně s námi dnes děje. Dokud nostalgii nedoplní také skutečná kritická diskuse, neuvidíme, na co dnes navazujeme a z čeho do velké míry žijeme. Zvykli jsme si svádět na „komunisty“ všechno špatné, včetně toho, co bychom měli umět rozpoznat jako neblahé jevy nás samých. Dokud budeme přesvědčeni, že například obliba odpudivých staveb a vůbec špatný vkus veřejnosti jsou důsledkem „komunistické“ estetické výchovy, zůstane pro nás také nepochopitelné, jak je možné, že „Bruselský sen“, estetika kosmických letů nebo sídlištní sochařství (o něm zde) mohly přinést skutečné umělecké a kulturní hodnoty. Jen hluboký odpor ke konspiračním teoriím mi brání uzavřít tuto úvahu otázkou, která je ale přece jen nasnadě: kdo z tohoto stavu těží?

Milý čtenář a laskavá čtenářka snad čekali, že můj komentář se po menší odmlce bude věnovat aktuálním kauzám GASK, Národní galerie, Východočeská galerie a podobně. Myslím si ale, že text, který právě dočetli, se těchto případů týká víc, než se na první pohled zdá.