Národní galerie dnes ve všech objektivně měřitelných kategoriích vykazuje horší výsledky než před nástupem Milana Knížáka. Je celkem lhostejné, jestli se podíváme na počet výstav, návštěvnost, publikační činnost či na příjmy ze vstupného. Ve všech těchto ukazatelích je na tom galerie hůře než na konci devadesátých let.
Jediné, v čem Milan Knížák vynikal, byla schopnost získávat od státu peníze a vést účetnictví tak, aby s ním ministerští úředníci mohli být spokojeni. Vzhledem k tomu, že Národní galerie neustále za stamiliony rekonstruuje nějaké paláce, nejde o zanedbatelnou dovednost. Cynik by řekl, že v takovéto situaci jde dokonce o tu vůbec nejdůležitější.
To, v jakém stavu se dnes Národní galerie nachází, není jen selháním Milana Knížáka, ale i ministerstva kultury. To zcela rezignovalo na svou kontrolní roli. Posláním ministerstva totiž zdaleka není jen dohled nad hospodařením jeho příspěvkových organizací, ale též nad jejich odborným fungováním. Ministerstvo by nemělo zajímat jen to, zda se galerie vejde do rozpočtu, ale hlavně to, zda se svěřenými penězi nakládá smysluplně. Na otázku, co všechno od galerie chceme a jaká jsou kritéria úspěchu či neúspěchu, však ministerstvo nedokáže odpovědět.
Jmenování ekonoma Vladimíra Rösla novým generálním ředitelem Národní galerie je selháním téhož druhu. Postavit do čela takto významné muzejní instituce manažera je v Evropě nanejvýš neobvyklé. Hlavní problém ale spočívá v tom, že ministerstvo galerii na tento nezvyklý krok ani náležitě nepřipravilo. V teoretické rovině lze jistě uvažovat o tom, že rozdělení manažerského a odborného řízení galerie, podobně jako to funguje v divadlech či nemocnicích, může být ku prospěchu věci. Pokud se však ministerstvo rozhodlo pro takto zásadní změnu, mělo nejprve jasně definovat, jaké budou povinnosti a pravomoci ředitele-manažera a jaká bude pozice šéfkurátora, potažmo ředitelů jednotlivých sbírek.
To, že Rösel nemá odpovídající odborné vzdělání, že nikdy neřídil žádnou kulturní instituci a že při loňském konkurzu, ve kterém rozhodovala nezávislá mezinárodní porota, skončil až na pátém místě, je vedle této koncepční nedůslednosti méně podstatné. A sám Rösel pouze využil příležitosti, kterou mu ministerstvo nabídlo.
Loni i letos byla závěrečná fáze konkurzu soubojem mezi historikem umění Jiřím Fajtem, ostrým kritikem stávajícího vedení galerie, a Vladimírem Röslem, jehož vize zní – nic neměnit a hlavně nezkoumat, co se v galerii dělo v minulých letech. Cynik by řekl, že ministerští úředníci asi mají nějaký důvod, proč je právě tato vize oslovila.
Publikováno v deníku E15 ve středu 18. 5. 2011
artalkweb.wordpress.com 