Meda Mládková o Janě Šorfové

Od odhalení plagiátorství Jany Šorfové uplynul již víc jak měsíc. Kurátoři i mnozí další zaměstnanci z galerie odešli, pozice nové ředitelky se však zdá být pevná. Kraj stále čaká na odborný posudek, zda je Šorfové práce skutečně plagiátem. Podle posledních informací by se rada kraje touto kauzou měla zabývat v pondělí 23. května (zde). Média již o celý případ většinou ztratila zájem, či jej líčí jako spor dvou znepřátelených stran, ve kterém skutečnot, že se Šorfová dopustila podvodu, hraje jen podružnou roli. V posledních dnech se kauze obsáhleji věnovala jen Kateřina Farná v Právu (zde). Artalk požádal o vyjádření Medu Mládkovou, která s Janou Šorfovou řadu let úzce spolupracovala.

Dobrý den, chtěl bych požádat o Váš pohled na aktuální kauzu paní Šorfové. Její projekt na řízení GASKu vykazuje všechny znaky plagiátu. Ona to popírá, vůbec se však nesnaží vzniklé podezření vyvrátit a nabídnout nějaké věcné vysvětlení. Místo toho hledá jakéhosi tajemného škůdce, který ji pomlouvá, a vyhrožuje žalobami. Nejde přitom jen o to, že nemluví s médii, ale nesnažila se věc vysvětlit ani zaměstnancům galerie.

Jak jste si jistě všiml, kromě toho malého článku v AA jsem se do této aféry zatím nepletla. Kutná Hora se svým novým muzeem je ale tak moc důležitý kulturní počin, který může a měl by v našem národě vyprovokovat hrdost na naši kulturu, na kterou se bohužel v posledních letech tak moc zapomíná. A já si najednou uvědomuji, že je skoro moji povinností se ozvat, tím spíše, že mám silný vztah nejen ke Kutné Hoře, ale k muzeu středočeského kraje, které po dlouhá léta vedl Jan Sekera, kterému se dařilo v těch nejtěžších dobách dokonce nakupovat díla zakázaných umělců. Sama jsem kdysi darovala panu Sekerovi celou sbírku naší slavné Toyen, vytvořili jsme společně první výstavu Kupky a pak Koláře, která nám pak dělala slávu v různých západních zemích. V Čechách neexistují dvě sbírky tak se doplňující a mým velkým přáním a nadějí je, že k takové úzké spolupráci jednou dojde.

Paní Šorfová zdůrazňuje, že je především manažer. Jak se osvědčila v čele Musea Kampa, jak na tom bylo muzeum za jejího působení z hlediska provozních výsledků?

Jana Šorfová byla dobrá sekretářka, já jsem jí ohromně pomáhala, měla jsem ji velmi ráda a totálně jsem jí důvěřovala. Bohužel jsem se nedržela pravidla slavného amerického prezidenta Regana, který měl zásadu „důvěřuj, ale ověřuj si to“.

Seznámila jsem ji od různých ambasadorů až k výtvarníkům. Pak jsem v Praze těžce onemocněla na zápal plic a nedlouho po tom na otravu ze špatného masa. Strávila jsem delší dobu v pražské nemocnici a pak nevšedně delší dobu v mém americkém domě ve Washingtonu. A paní Šorfová začala vládnout. Bohužel, sláva jí přerostla přes hlavu a tím, že neměla na místo ředitele muzea ani potřebné vzdělání, a vlastně ani dostatek inteligence, aby si uvědomila, že její chování jednou asi bude muset skončit – což se stalo.

Jako manažerka nadace způsobila dle oficiální Výroční zprávy za rok 2009 nepředstavitelnou ztrátu v hospodaření v řádech milionů korun. Dále podepsala naprosto nevýhodnou smlouvu s nájemcem restaurace a po zjištění, že bude vystřídána (červenec 2009), dodatek nájemní smlouvy s restaurací, která nejenže poškozuje naši Nadaci v řádech opět několika milionů korun, ale zapříčinila zastavení restaurační činnosti v muzeu, což je pro naše návštěvníky nepřijatelné. Z „manažerských“ kroků, které způsobila „manažerka“ Jana Šorfová se bohužel naše Nadace bude ještě dlouho vzpamatovávat.

V dubnovém čísle AA jste se zmínila, že jste jí dala výpověď a vykázala ji z muzea „kopírujíc způsob, jakým ona vyhodila několik děvčat“. Můžete vysvětlit, co přesně to znamená, jak zacházela se zaměstnanci?

Právě dnes mi jedna z těch propuštěných dívek telefonovala a prosila mne, jestli ten společný dopis, který mi kdysi poslaly, jestli jej mohou uveřejnit. A tak jsem jim to ovšem dovolila – a tak se to dozvíte přímo od nich. (zmiňovaný dopis zde)

Proč myslíte, že svůj projekt opsala – dopustila se vědomě podvodu, nebo existuje nějaké „polehčující“ vysvětlení?

Moc o tom stále přemýšlím a ještě jsem nezměnila názor. Na podobné žádosti jsou dnes odborníci, kteří vědí, jak to správně napsat – ovšem nesmí lhát –, či-li dovedu si představit, že požádala svoji přítelkyni o radu, jak takovou žádost napsat, a ta si to zjednodušila tím, že jí to dala celé opsat… Pikantní na tom je, že ji tu žádost na její přání opravil náš kurátor Machalický, kterého ona přímo nenáviděla. Nebyl týden, aby mi netelefonovala, jak on je nemožný, nespolehlivý, líný atd. atd. Mám spoustu také jejích faxů, kde si na něj stěžuje. Já jsem mu právě před několika dny vyčetla, že to udělal, když věděl, proč jsem ji propustila, a on mi na to faxem odpověděl: „Jana Šorfová mě požádala před výběrovým řízením na ředitele GASK, abych přečetl její text a případně opravil některé formulace. To jsem udělal a poslal jí ho zpátky. Předtím jsem měl jednání s Janem Třeštíkem, když ještě byl ředitelem, v tom smyslu, že bych připravil pro GASK nějaké výstavy. Navrhl jsem jich několik a on si vybral dvě až tři, které se měly v průběhu doby uskutečnit…“

Paní Šorfová se také obrátila na naši uklízečskou firmu a snažila se ji převést na službu pro GASK a myslím pražské muzeum v Husově ulici, které GASKu patří. Oni mi to oznámili a také to, že odmítli… Nevím, koho ještě se paní Šorfová snažila z našeho muzea „přetáhnout“ do svých služeb, mám sice tušení, ale ještě přesně nevím… Udělala zatím šéfkou výstav Noemi Smolíkovou, kterou dobře znám – byla mým hostem několikráte a dokonce i zde v Karibském moři. Udělaly jsme spolu výstavu Romů, kterou jsme vybraly v Benátkách na jejich výstavě. Pak ona sama pro nás udělala výstavu Beckmana – velmi dobře. Snažila se ale zároveň vytlačit z našeho muzea Jiřího Machalického a nastoupit na jeho místo, což jsem odmítla. Machalický pracoval tajně na našem katalogu, já jsem měla trochu jinou představu o takovém katalogu a Jana Šorfová mu zakázala mně to říci, že na katalogu pracuje. Dokonce jsem byla v Praze asi 2 měsíce a nikdo neměl právo mi to prozradit – pak katalog vyšel, k mému rozhořčení a zklamaní. A Noemi mi ráno telefonovala, že to je hrozné, že to je Machalický o Machalickém, že tam ani neopravil spoustu chyb, které jsme mu vytkly… Za několik hodin jsem dostala fax od paní Šorfové, kde Noemi posílala gratulaci Museu Kampa „za ten výborný katalog“… Absolutně jsem nechápala a zavolala jsem Noemi do Německa. „Jak je to možné, před hodinou jste mi řekla opak?“ „Když už to vyšlo, tak jsem to nechtěla poškodit,“ byla její odpověď a moje byla: „Zapomeňte na mne, naše přátelství končí.“ A položil jsem sluchátko.

Zůstane-li paní Šorfová ředitelkou a Noemi Smolík bude její hlavní kurátorkou, tak si budou jistě dobře rozumět.

Paní Šorfová se ohání svými profesionálními zkušenostmi ze Spojených států a tím, že absolvovala kurz pořádaný Kennedy Centrem. Co by se podle Vás dělo ve Spojených státech, kdyby se ukázalo, že nějaký ředitel muzea svůj projekt opsal?

Nedovedu si představit, že by se něco takového mohlo stát. Paní Šorfová byla vdaná za průměrného malíře Šorfa. Dávno než byla naší zaměstnankyní za mnou přišli s tím, že pan Šorf bude mít velké výstavy v USA a chtěli různé rady. Mluvili o Metropolitním muzeu, Guggenheim muzeu atd. Byla jsem si jista, že je v tom nějaký omyl, a požádala jsem je, aby mi přinesli potvrezní o těch výstavách. A oni mi přinesli dopisy těch muzeí, která jim děkovala za zaslaný katalog… Tak jsem pochopila, že ničemu nerozumí, a bylo mi jich líto. A poradila jsem jim, aby vynechali Washington, New York, Filadelfii a odletěli do Los Angeles – tam se jeho malba v těch stovkách nových domů, které tam neustále staví, bude hodit. Oni to udělali – ta galerie paní Šorfovou zaměstnala a pan Šorf maloval. Zůstala tam pak spousta obrazů, jejichž převoz nebo prodej paní Šorfová často zařizovala.

Že absolvovala kurz pořádaný Kennedy Centrem, je ovšem také nesprávné tvrzení. Ředitel Kennedy Centra zve na dvou- tříměsíční pobyt vybrané mladé lidi z divadel z různých států. Já sama jsem paní Šorfovou na tu jeho přednášku poslala a od té doby jsou mými častými hosty tito stipendisté, kteří pracují v pražských divadlech. To už myslím bylo v nějakém článku o paní Šorfové vysvětleno.

Může GASK fungovat na mezinárodní scéně jako respektovaná galerie v situaci, kdy paní Šorfová zůstane v jejím čele? Kurátoři odejdou, plagiátorskou kauzu kraj zamete pod koberec a na všechno se časem zapomene, nebo jde o věc, která galerii diskredituje na dlouho dopředu?

Každý můj pražský pobyt je dominován nějakým velkým politickým skandálem, který mne fascinuje. Čtu veškeré noviny, poslouchám televizi a mám hrůzu z toho, jak se kolem problému pomalu jakoby zamlžuje… A když se po měsíci nebo dvou vrátím a ptám se, jak to dopadlo, tak už se mí přátelé ani nepamatují, jak to začalo…

Když jsem se po 18ti letech v exilu vrátila v roce 1967 do Prahy, tak mě vyzval slovenský časopis Mosty, abych jim napsala, jak na mne dělá dojem situace. Mám někde schovaný ten článek, kde jsem nadepsala: „Připadám si jako v Kocourkově“. A tak si připadám bohužel znovu.