TZ: Deutsche Show

Deutsche Show / Aisuke Kondo, DL Alvarez, Diana Arce, Nobuyoshi Araki, Boris Becker, Malte Brants, Lea Fabrikant, Abrie Fourie, Karola Gaedke,Niklas Goldberg, Franz Höfner, Alekos Hofstetter, Philip Horst, Matthieu Husser, Meike Jansen, Folke Köberling, Martin Kaltwasser, Manfred Kirchner, Clemens Krauss, Joep van Liefland, Jonathan Meese, Björn Melhus, Zanele Muholi, Piotr Nathan, Christian Nerf, Sonja Nilsson, Martin Osti, Matthias Pabsch, Daniel Pflumm, Oliver Pietsch, Peter Piller, Evelyn Rüsseler, Sebastiaan Schlicher, Takako Kimura, Wolfgang Tillmanns, Timm Ulrichs, Nontsikelelo Veleko, Christine Weber, Martin Zet, Götz Müller-Zimmernmann / Divus / Praha / 27. 5. – 5. 6. 2011 

Deutsche Show

Spunk Seipel

Deutsche Show – název, který vyvolává kontroverze a určitá očekávání. V samotném Německu možná víc než v Česku. My Němci máme problémy se vším národním. Tak je název, který dal této výstavě český kurátor a vydavatel Ivan Mečl, dlouho předtím, než bylo vůbec jasné, kdo se jí bude účastnit, provokací, zcela ve smyslu časopisu Umělec. Přinejmenším to tak chápali někteří z oslovených umělců. Byli znejistěni. Může a smí se člověk takové výstavy zúčastnit?

Upřímně řečeno – my Němci, my ten název považujeme skoro za nepřijatelný. Žertu v tomto titulu si mnozí nejdřív vůbec nevšmli. Objevily se požadavky ukázat politické práce, které tematizují naši historii a naši identitu, a zároveň jsme se ale všichni vyděsili upadnutí do známých klišé. Ale která klišé se ještě hodí k Německu a která nejsou utvořená minulými generacemi a dnes dávno překonaná? Jako u každé země, každého národa i uvnitř státu se rozdíly najednou zdají větší než to společné. Němci mají sklon k sebenenávisti, xenofobii, sexismu, rasismu, byrokratismu, autoritářskému smýšlení a mnohému dalšímu. Nikde se to Němci nezdá horší než ve vlastní zemi. Chceme o tom vidět umění? Zlámané hákové kříže nebo fotky pomočených neonacistů?

Jak má politické umění působit, když všichni němečtí umělci, se kterými jsem mluvil, toho o Česku vědí hrozivě málo. Skutečně, z německé strany je tu velký nezájem o českého souseda. A umění? Jaké umění? Je to, jako by Praha a zbytek země pro mladé umělce neexistovaly. Je těžké najít někoho, kdo by znal jméno jednoho jediného českého umělce. Jsme tedy přece jen okupanty, kteří do sousední země přinášejí své umění?

Ale není tato diskuze už typicky německá? Slyšíme slovo ‚německý‘ a začneme být nervózní! Potud je tedy moje odpověď na problém, který nám Ivan Mečl tímto názvem předložil, možná také velmi německá. Snažím se problému vyhnout a internacionalizuji. Jev, který není zcela nový, jak ukázaly německé pavilony z posledních let v Benátkách.

Ale já stojím také ve zvláštním vztahu k časopisu Umělec. Tak mohu jako svůj německý příspěvek pozvat hodně svých přátel a známých. Ukázat umění, které mě v minulých letec zaujalo. Rozhodně jsem nemohl přivézt vše a pozvat každého. Obzvlášť z východoevropské a francouzské oblasti mnoho umělců chybí. A rád bych byl pozval víc umělců z Afriky a Japonska.

Tak vznikla heterogenní výstava, která prezentuje nejrůznější pozice. Není ovšem čas konceptuálních výstav u konce od té doby, co nás domy umění nebo poslední Documenta, jež se specializovaly na diskurs, jejich výstavy ubíjejí pojmy tak těžko srozumitelnými stejně jako bezvýznamně vrženými do prostoru? Upřímě si musíme říci že se nepovedly a pokud ano, tak jen velice zřídka a návštěvnost na tom nic nezmění.

Deutsche Show není ničím víc než geografickým označením toho, odkud je tentokrát umění na výstavu přivezeno. Koncept v pozadí je negován, jde o umění samotné. O známé a neznámé pozice. O něco z obrazu Německa a hlavně o mnoho děl a umělců, které považuji jednoduše za dobré a které bylo načase v Praze představit.

Berlin 2011

………………….

Ivan Mečl

Ubohé Německo.

Německo – nejlidnatější blízkovýchodní země rozprostírající dnes své malé území mezi Egyptem, Sýrií a Libanonem. Někdejší sebevědomá a ambiciózní světová velmoc Evropy, jejíž původní obyvatelé byli po prohrané druhé světové válce přesídleni na území pouštního státu Izrael. Žijí již přes půl století v harmonii s původním arabským obyvatelstvem a úspěšně vzdorují klimatickému trestu. Dnes je Německo opět téměř vyspělou zemí a i kultura s vědou zvedají pomalu své hlavy z rozpáleného pouštního písku.

Na území bývalého Německa se nyní rozprostírá historicky největší domovina občanů židovského původu, kdysi rozprášených po celém glóbu. Židé dostali tato germánská území jako součást reparací za utrpení, křivdy i hmotné ztráty, které jim přinesla Německem vedená druhá světová válka. Na tomto řešení se v roce 1945 shodly všechny vítězné státy.

Největšími odpůrci dalšího setrvání Německa v Evropě byly především slovanské národy. Ty se totiž, následkem v historii neustále se opakujících německých nájezdů a následného vybíjení zástupců kultury a inteligence, propadaly do stále větší kmenově-národní demence. V Polsku například po válce zůstali jen zemědělci, nižší dělnické profese a kolaborující lumpenproletariát. Následkem eliminace přemýšlivého obyvatelstva na několik málo procent oproti několika desítkám běžných u západních zemí, byla například poválečná totální sebekatolizace zmíněného Polska, sebededestruktivní zpeněžení veškerého života ve střední Evropě na přelomu devadesátých let dvacátého století, takzvané rolnické etnické války na Balkáně ale i politický úpadek Česka po roce 2000. Kulturu a vzdělanost západních, jižních i severních sousedů a obsousedů nechávali vždy němci na pokoji. Někdy se zdá, že tyto sousedy nepřiznaně obdivovali. Rádi se zobrazovali jako finové a norové, baví se, pijí a druží jako angličané, německá kultura vždy soutěžila s Franciouzskou a zašlou slávou Říma. Z východních sousedů jakoby však neustálou a stovky let trvající decimací chtěli udělat úplná hovada.

Takové zacházení se slovany se němcům nakonec vymstilo při rozhodování o novém uspořádání Evropy. Země chudé duchem využily poválečné, celosvětově sdílené nenávisti k Německu a navždy se zbavily hrozby útlaku z jeho strany. I tak těmto zemím bude trvat ještě stovky let než vychovají vlastní elity, které zas jistě budou rozhodnutí svých průměrných občanů litovat.

Divus

Jižní křídlo / South Wing

Bubenská 1

Praha 7